#což je podle mě škoda

[nejene]

Tak jo děcka (věkově a pohlavně neutrální), dneska vám řeknu jak uvařit

~Lilkovou omáčku~

(upřímně tomu říkám lilková majda, ale to nezní moc hezky) Protože je to levný, jednoduchá a fakt prekvapivě i přes svůj vzhled hrozně strašně dobrý. Takže ideální na koleje.

Budete potřebovat:

Lilek (to je docela základ, o zbytku surovin jsem ochotná debatovat, ale lilek fakt potřebujeme)

Cibuli

Česnek

Trocha slaniny (je fakt fajn pro chuť, ale nepovinné)

Vegetu (ale sůl teda úplně stačí, když nemáte na kolejích pokročilejší koření)

Těstoviny podle vlastní volby

Olej

Jak na to:

Nakrájíme lilek na kostky. Nemusí být pěkné, nemusí být stejné, máme je v plánu doslova rozvařit. Můj strejda lilek ještě před tímhle krokem loupe, protoze ta fialová slupka se úplně nerozvaří a pak tam plave, ale já nemám na kolejích škrabku, mým tupým nožem se mi to nechce dělat, takže žiju se slupkama. Dáme ho bokem a nakrájíme cibuli (na drobno) a slaninu (tam je ta velikost jedno). Cibuli osmahnem v hrnci do barvy která se nám libí, to samé uděláme se slaninou. Pak do toho hodíme kostky lilku a obalíme je v tom oleji a výpeku ze slaniny a bla bla, ať je prostě mastný. Pak to podlijem vodou. Tak nějak ať není úplně všechen lilek pod vodou, ale je ji tam v poměru k němu dost. A přidáme vegetu/sůl. S tím krokem ale opatrně, protože budem vařit docela dlouho, čast vody se nám odpaří, ať to pak není přesolené (ano už se mi to stalo, proč se ptáte?). No a pak to prostě vaříme tak dlouho, až se ten lilek doslova rozpadne (teda až na tu šlupku) a stane se z toho taková majda. Pokud máte dobrý hrnec můžete v téhle fázi vaření opustit a jít dělat něco jiného. Pokud máte starý hrnec který se rád chytá, radši to pravidelně míchejte (ano už jsem to jednou spálila tak, že to bylo na vyhození, proč se ptáte?). No a nakonec tam vymačkejte česnek podle chuti. Pokud stejně jako já nemáte na kolejích to mačkátko, prostě ho nakrájejte. No a úplně na závěr si k tomu uvařte vaše oblíbené nudle. Ta-dá! Máte překvapivě dobré jídlo, které se připravuje vlastně jen tím, že čekáte.

(Teda můj strejda od kterého jsem se tenhle recept naučila k tomu podává ještě smažené krůtí nebo kuřecí, ale to můj kolejní rozpočet neunese. A je to fakt dobrý i tak, takže to ani neva.)

[morti0re]

Proč je Daneš nejlepší (hlavní) záporák Stínadelské trilogie

 Řeknu to zkrátka; Mirek Daneš je nejlepší antagonista z celé Stínadelské trilogie. A také vysvětlím proč. Ale nejdřív je asi nutno si trochu projít záporáky před a po něm. 

Š. Mažňák:

Na začátku téhle trilogie, máme Štěpána Mažňáka. Kluka kandidující na pozici Velkého Vonta, jak protivník Oty Losny. Co se o Mažňákovi postupně dozvídáme v průběhu příběhu, je že je velmi vychloubavý, nevadí mu se prakticky rozprodat komukoliv jen aby ho ve volbách volili a klidně se zúčastní věcí jen protože mu to poručil jeho otec/nějak se to jeho otce týká. (např. kapitola 34 - Mažňák začne honit RŠ, protože jeho otci dali prázdnou obálku bez Tleskačova deníku) Také asi věděl, co Em provedl Tleskačovi, ale to je jen pouhá spekulace. Zkrátka to je pravý opak Oty Losny. Je také tak napsaný, abychom Losnovi fandili  a jemu ne.

 Jediný problém co mám s Mažňákem, je nedostatek interakce mezi ním a RŠ. Ono technicky dává smysl, že s ním RŠ moc neinteragují, protože Záhada hlavolamu je pořád ještě mystery román. Hlavní zaměření příběhu, je záhada toho co se stalo Janu Tleskačovi a jeho hlavolamu a proč se po tolika znovu objevil. On je ale Mažňák v příběhu několikrát zmiňován, což z něj technicky dělá takovou hrozbu na obzoru. Nevím jak to popsat. Ale to že je jen zmiňován, z něj dělá oproti ostatním záporákům, takového nedopracovaného. Nenechte se mýlit, celý ten koncept o synovi člověka, který zabil prvního vlastníka hlavolamu, teď kandidující na pozici kde bude mít přístup k tomu samému hlavolamu, mi přijde neskutečně zajímavý. Je v tom taková děsivá ironie.

No ale abych to shrnul, abych se vůbec dostal k Danešovi. Mažňák je zajímavý. Má zajímavý příběh a je škoda že jsme ho v hlavní trilogii neviděli s RŠ více interagovat, myslím že by z toho bylo něco skvělého. (třeba něco na způsob Poslední tajemství Jana T. - velmi doporučuji btw) 

V. Rejholec:

Teď bych se rád přesunul trošku do budoucnosti, na konec téhle trilogie. Zde máme Vendu Rejholce. Kdybych ho měl nějak popsat, tak jedině jako zapomenutelného. Samozřejmě že má toho víc do sebe, ale já si osobně nedokážu vzpomenout na víc než dvě scénky kde byl nějak zajímavý. Jeho charakter by se dal asi popsat tak,  že je to padavka a mění strany když je to pro něj nějak přínosné, ale ani v jednom si nejsem jistý, protože je tak zapomenutelný a tohle vlastně mohly být jen neúmyslné hlavokánony . 

Když o tom víc přemýšlím, tak mi dochází že větší ,,antagonistickou” roli v této knížce bere Cizinec, protože z něj jde aspoň trošku strach, má nějakou autoritu. (Něco jako Daneš ve SsB) Rejholec je, ať se snažím jak se snažím, v mých očích jen klučina, kryjící se za autoritu, (ať je to Cizinec nebo Amazonky) co chce dostat hlavolam pro své a Cizincovy účely. (ani sám nevím proč vlastně Rejholec chtěl ježka, kdyžtak mi někdo prosím řekněte, TVV jsem četl jen jednou takže mám o příběhu menší přehled než o zbylých dvou dílech) 

Když o tom přemýšlím, Rejholec je sám osobě takový nudný antagonista, přijde mi víc jako jen takový pomocníček Cizince. Někdy mi přijde že Cizinec je právoplatný záporák TVV, (idk jestli se opakuju, pokud ano, promiňte mi to) ale zase s Rejholcem tráví RŠ víc času a Cizince potkají jen jednou, pokud mě moje paměť neklame, takže nevím.

 No, abych shrnul tuhle sekci o Rejholci. Přijde mi jako hodně nudný antagonista, s asi jen dvěmi scénami, kde mi přišel fakt zajímavý. Někdy mi přišel i celkem směšný, ale to budu spíš jen já. Mám ho rád, ale ze všech záporáků trilogie asi nejméně. 

M. Daneš:

No, dostali jsme se konečně k našemu zlatému klučinovi, Mirku Danešovi. On technicky by se Široko dal charakterizovat jako ,,hlavní” záporák SsB (aspoň teda ze začátku) ale, podle mě oba Široko a Daneš hrají podobně nebo dokonce stejně velkou roli v příběhu. 

Kdybych měl vyjádřit, proč mám Daneše tak rád, bylo by to na dlouho. Ale kdybych to měl zkrátit, bylo by to protože: 1) interaguje s RŠ, 2) nějak se kvůli němu mění příběh (kapitola 23 - kluci fakt věří že Mirek chce kandidovat ve Stínadlech a pohádají se kvůli tomu) a 3) nějak zanechá dopad na zbytek příběhu. Z toho malinkého množství scén ve kterých vystupuje, výhradně v těch kde interaguje s RŠ, z něj vyzařuje autorita. Je vidět že držením Bubliny, má RŠ zcela v malíku a může si od nich žádat cokoliv, protože ví že chtějí svého psa zpátky. Ale zároveň je vidět, že mu záleží jen na té Vontské kronice a Bublina mu je úplně jedno. Proto se o něj on, ani jeho příslušníci nestarali. Bublina byl pro něj jen nástroj k získání kroniky, nic víc.

 Obecně celá ta DušínXDaneš linka je moje nejoblíbenější z celé trilogie, protože to nutí zbytek RŠ cítit. Nevím jak to popsat, ale prostě RŠ jsou vždycky ukazováni jako ti nejlepší kamarádi, kteří se nedokážou nikdy pohádat a nikdy se nerozdělí . Protože mají být vzorem pro mládež, která ty komiksy a knížky čte. A proto, mám nejradši momenty kdy se nějak rozdělí nebo pohádají, protože je to dělá lidštější. Protože reální kamarádi se pohádají a rozdělí kvůli častokrát blbostem. Tak to prostě je. Tyhle momenty je dělají víc uvěřitelnější, že by skupinka kamarádů jako RŠ opravdu mohla existovat. Také tyhle momenty nutí tyhle postavy cítit emoce, a opět, to je jen dělá víc lidštější. Sám Daneš je tak trochu plochý, protože nic moc kromě téhle linky s Bublinou od něj nedostaneme. Ale já ho nemám rád protože by byl nějaká komplexní postava,  spíš kvůli tomu co on znamená pro zbytek RŠ. 

Co se jeho charakteru týče, moc o něm nezjistíme, ale to co si můžeme, ze scén kde se vyskytuje, odvodit je že Daneš je ambiciózní, zřejmě chce také Stínadlům vrátit zpět svou slávu a respekt jako to chce např. Dabinel. Ale jelikož jsme nikdy neslyšeli žádný jeho proslov dopodrobna, tak můžeme jen spekulovat. Také má očividně nějakou autoritu vůči ostatním Vontům, podle toho jak je popisován jeho tón hlasu (je popisován jako “velitelský”). Je také vidět že má talent na přimění lidí, aby se k němu přidali, protože je vidět že už za ten cca rok co uběhl od 1. dílu dokázal dostat na svou stranu celkem úctyhodný počet přisluhovačů (možná ne tolik, kolik měl na konci třeba Žlutý květ ale stejně). 

Mohl bych jít dál, ale to už by trochu zasahovalo do hlavokánon teritoria, takže pokud o to bude zájem, udělám příspěvek speciálně na Daneš hcs. 

To by bylo pro tuhle slohovku vše, děkuji moc že jste mě vyslechli!! 

(a ano, o gramatických chybách vím, není to moje silná stránka lol)

Michal alias morti0re <3

[journeytobecomingbetterme]

Určitě to všichni znáte… ať už se jedná o Novoroční předsevzetí nebo pokus o změnu jak jídelníčku, tak aktivity, není to snadné.

Já už Novoroční předsevzetí vzdala, protože jsem je stejně nikdy nedodržela :-D

Ale jelikož jsem před pár týdny změnila práci a nově dělám fully remote, což znamená že nemám vůbec možnost jít do kanceláře a jsem zavřená celé dny doma u počítače, říkala jsem si že něco se už musí opravdu změnit, protože jinak nevlezu do žádného svého pěkného oblečení. A já mám své oblečení opravdu ráda. Některé kousky jsou vyloženě exkluzivní a byla by škoda kdyby mi visely ve skříni nebo kdybych se jich musela zbavit protože mi už nepadnou :-(

V předchozí práci jsem se dostala do dosti stresového období. Nemohla za to jen práce ale i jisté věci v rodině a to k mému zdraví rozhodně nepřispělo. Začaly mi řídnout vlasy, měla jsem po celém těle téměř pořád kopřivku a byla jsem často nemocná na antibiotikách.

Přemýšlela jsem jak se zařídit, abych u změn, které chci začít, vydržela. A napadlo mě, že když k tomu přidám závazek, například psaní o tom na tento blog, tak mě to donutí něco dělat :-D

Ano, vím že existuje skvělá kniha s názvem Atomic Habits od Jamese Cleara, a ano, četla jsem ji. Ne že by byla špatná. Určitě je tam pár skvělých myšlenek a někomu jeho návod může dost pomoci. Ale mě nejspíš ne ;-)

Každopádně o jakých změnám vlastně mluvím?

Například začít víc šetřit :-D ale o tom tento blog nebude, nebojte se :-)

Co s tím ale tak trochu souvisí je jídelníček. Chtěla bych si vytvořit zvyk plánování jídel. Nejen že ušetřím na potravinách, protože budu kupovat opravdu jen to, co ten konkrétní týden budu potřebovat, ale také mě to donutí vařit a jíst “zdravěji”. Snad.

Jako další bod bych chtěla začít doma cvičit. Pořád jsme si říkala že začnu chodit do fitka, ale má nová práce nenabízí MultiSport kartu :-( a permanentky ve fitku bývají dost drahé :-( Navíc jsem utratila neskutečné peníze už za různé Fitness aplikace tak bych je konečně mohla začít naplno využívat, nemyslíte?

Samozřejmě to nechci s ničím nějak extra přehánět. Tím že se budu snažit jíst zdravěji neříkám, že si už nikdy nedám pizzu nebo McDonald a podobně. Jen bych chtěla aby můj jídelníček byl vyváženější a hlavně aby mi pomohl neplýtvat jídlem a penězi.

Možná bych to mohla shrnout do jednoduchých bodů, co říkáte?

plánovat jídelníček na týden dopředu

hýbat se každý den (yoga, bazén, krátké protažení, procházka)

procvičovat francouzštinu mimo týdenní lekce (alespoň 2x týdně a DuoLingo se nepočítá)

cvičit na kytaru (alespoň 2x týdně)

číst před spaním (žádná televize alespoň 30min před spaním, a mobil už vůbec ne)

spát alespoň 8h denně (protože nedostatek spánku souvisí se spoustou zdravotních potíží i stresem)

věnovat se Coursera, edX etc. kurzům alespoň 2h týdně

Co na to říkáte? Jsou to přiměřené cíle?

Snažit se dodržovat tyto cíle neznamená že nemůžu přes den/týden dělat nic jiného. Může se i stát že budu nemocná nebo na dovolené a tím pádem některý z těchto cílů nesplním. Nemělo by se k nim přistupovat jako k vytesaným do kamene ale spíše jako návod, který se dá samozřejmě podle potřeb upravit.

[tynous]

Páťák? - část 3

Po 6 týdnech krásného studentského života přišel zase drsný návrat do medicínské reality a to rovnou na ARO. ARO bylo boží! Nadchlo mě, oslovilo mě natolik, že jsem dokonce začala uvažovat, jestli bych nechtěla dělat raději anestezii než rehabilitaci. Dva naprosto odlišné obory, jeden klidný, pracující především s vlastním tělem, s pohybem, případně s fyzikálními metodami…naproti tomu ARO, které je založeno na křehké rovnováze mezi ionty, objemem, krevními plyny a pH, obor, kde se není nic mezi, buď 0 nebo 100. Árařská výuka se u nás na fakultě za poslední rok asi hodně posunula, protože starší studenti si ji nikdy tak nevychvalovali jako my. Já jsem byla ale nadšená. Nejlepší zážitky mám z interaktivních dopoledních workshopů. Simulace krizových událostí na nemocničním lůžku opravdu stály za to. Najednou jsem si opravdu připadala, jako někde na oddělení, kde mi před očima kolabuje pacient. Vyzkoušeli jsme si práci v týmu, schopnost se rychle rozhodovat (protože tam opravdu rozhodují vteřiny až minuty) a zároveň se umět na chvíli zastavit a promyslet další postup. Ten adrenalin je nepopsatelný. Praxe na oddělení nebo na sále mi až tolik nepřinesly, možná proto, že na mě vyšly hlavně v prvním týdnu výuky, kdy jsem toho ještě tolik nevěděla. Některé odpolední přednášky byly trochu úterním, protože byly po obědě a trvaly docela dlouho, někdy se ale i ty opravdu vydařily. 

Na víkend uprostřed ARa padl první květnový svátek a taky zážitkový kurz první pomoci, který už léta pořádají studenti a mladí doktoři od nás z fakulty pro nás - mediky z 2.lf. Dostat se tam je přímo boj o vteřiny. Po spuštění přihlašovaní bývá po 10 vteřinách plno. Nutno říct, že po těch zážitcích, které jsem si odvezla, se ani nedivím. :) 

Já jsem se při přihlašování dostala jen na čekací listinu, takže jsem vlastně ani moc nedoufala, že by se mi to mohlo povést. O to větší pro mě bylo překvapení, když mi chvilku před kurzem přišel mail, že se můžu zúčastnit. Přiznám se, váhala jsem…bála jsem se, že se nestihnu pořádně naučit na zkoušku…nepočítala jsem s tím, nechtělo se mi…už ani přesně nevím, co mě přesvědčilo, ale nakonec jsem zaplatila účastnický poplatek (který se mým rodičům zdál poměrně vysoký, ale zpětně musím říct, že i kdyby ten kurz stál 2x tolik, jela bych znova) a vyrazila.

Byl to jednoznačně highlight letního semestru! Perfektně naplánovaný a na minutu přesně dodržovaný program, skvělí lektoři a super atmosféra. O detailech kurzu vám tady psát nebudu, protože je každý rok stejný a byla by škoda se připravit o překvapení. Můžu vám ale říct, že nešlo o žádný suchý výklad někde na louce, ale o spoustu modelových situací, kterých se účastnila i auta, petardy a zmáčení figuranti. Osobně bych kurz doporučila až od vyšších ročníků (čtvrťák-páťák za mě ideální). Neučí se tam sice nijak výrazně rozšířená PP, která se pak používá v nemocnici, ale i tak si myslím, že si z toho mnohem víc odnesete, když k tomu budete mít větší background ze školy. :) U nás to pasovalo naprosto dokonale doprostřed ára - ideální situace. 

Druhé květnové volno již probíhalo podle mexických standardů - pěkně v teplákách u psacího stolu zavrtaná v ARO skriptech a zoufalá z toho, že si zas nic nepamatuju. Na zkoušku jsem se přihlásila na první termín, o který byla klasicky zas velká rvačka. Ač na ARu modernizovali výuku, tak jaksi zapomněli modernizovat přihlašování na zkoušky. Probíhalo tedy po stavu zapisováním na papír, což bylo opravdu trochu nešťastné. Naštěstí se ale podařilo domluvit ještě dvě místa navíc, a tak byli nakonec všichni spokojení. 

Zkouška samotná probíhala odpoledne po velice krátké výuce urologie (překvapivě jsme skončili už v 10), takže nám zbylo poměrně dost času na zoufalé opakování. Paradoxně si z těchto několika opakovacích hodin pamatuju snad nejvíc. Stres a opakování s někým dělá divy. Zkouška dopadla nakonec poměrně uspokojivě. Paní doktorka byla sice ve známkování trochu přísnější, než jsem čekala, ale udělala jsem ji, a to bylo to hlavní. 

Od chvíle, kdy skončilo ARO, skončila i páťácká zábava. 14 dní urologie, kdy bylo třeba chodit každý de na 7 ráno na vizitu (poctivě nás tam chodila tak půlka) mě moc neoslovila. Zkušenost s ranními vizitami, psaním dekurzů a hlášením profesorovi byla asi nejpřínosnější část celé výuky. Teorie naštěstí mnoho nebylo, byla spíš k dispozici k domácímu samostudiu. To mi přišlo super, i když upřímně nejsem schopná se po covidové éře moc koukat doma na přednášky, nějak mi to nedá tolik jako učení se ze skript. Systém praxí byl ale natolik chaotický, že se nám nějak nepodařilo se v něm zorientovat. Často to vypadalo, že má být člověk na dvou místech najednou a mnohdy nakonec skončil stejně úplně někde jinde. Ani robotická prostatektomie, nebo andrologická ambulance pro pacienty s erektilními disfunkcemi to nezachránila. 

Za svůj výkon na zkoušce z urologie se stydím. Myslím, že jsem si rozhodně to, co mám v sis, nezasloužila. Vlastně jsem si asi nezasloužila ani ten dort, který jsme si po ní dali. V sis ale svítí zelená fajfka a nikdo se mě snad nikdy na zkoušku z urologie ptát nebude. 

Zkouška byla pro všechny na konci bloku v pátek. V jistých ohledech je to výhoda - nemusíte se učit během jiného předmětu. Nevýhodou je ovšem to, že většinou ten předchozí předmět má zkoušku v prvním týdnu výuky urologie, což vám značně zkrátí čas na učení - prostě tam chybí ten jeden víkend, a urologie není málo. 

Předposlední květnový víkend byl také poslední volný víkend před 5 týdenním maratonem páťácké interny. Byla jsem rozhodnutá už dlouho dopředu, že ho rozhodně strávím někde v přírodě a ne doma. To se naštěstí částečně povedlo. Málem jsme vyrazili na pochod Praha-Prčice, ale nakonec jsme skončili s mojí nejkou z kruhu a její drahou polovičkou v Brdech. Byl to krásný výlet a moc jsem si ho užila. Dokonce jsem zvládla i přítomnost psa, což je na mě docela výkon. (I Péťa to ocenila! :D )

Možná, že kdybych věděla, co všechno přijde potom, užila bych si ho ještě víc, do budoucnosti ale člověk nevidí. 

Od pondělí přišlo nejkrušnější období páťáku, 5 týdnů interny zakončeno zápočtovým zkoušením. Toto zápočtové zkoušení má rozsah zhruba 2/3 státnice z interny. Bylo to 5 nejnáročnějších týdnů páťáku. Ještě teď se mi o tom píše těžce. Na interně to funguje tak, že dopoledne je přednáška, která je nepovinná (ale minimálně na přednášky paní docentky Horáčkové se vyplatí chodit), potom následují 2 hodiny praxe na oddělení. Tam hrozně záleží, na jakého doktora narazíte a kolik je zrovna pacientů, kteří jsou schopní a ochotní si s vámi povídat. Někdy se vám poštěstí, že vás propustí dřív a vy si ještě stihnete dát oběd před seminářem, někdy se to ale nezvládne. Odpoledne následuje 1 až 1,5 dlouhý seminář, který by měl být povinný a měla by se na něm dělat prezence. U náš se dělala prezence tak v 1/2 případů a letos to kupodivu obecně nikdo nějak moc neřešil. 

Květen se pomalu přehoupl v červen, přišla obrovská vedra a interny neubývalo. Čeho ale razantně ubývalo, by síla a motivace. Byla jsem unavená, bez motivace a bez chuti pokračovat dál. I když jsem se celé odpoledne učila, stejně jsem toho nestihla tolik, kolik jsem chtěla a pořád jsem měla pocit, že se na mě valí obrovská hromada interny, která se nijak nezmenšovala. Pomalu ale jistě se mi začal rozpadat i osobní život, ale to jsem nějak neviděla, možná nechtěla vidět…říkala si, že až skončí interna, tak se to zas všechno srovná. Zoufal jsem toužila po tom, aby nemusela každý den chodit do školy, ale mohla se v klidu učit. Zároveň jsem ale věděla, že některé praxe, přednášky a semináře mi pomáhají a objasňují některé nejasnosti. 

Interna je obrovské medicínské téma, obsahuje všechno…nikdy se nemáte šanci ji naučit, vždycky vyplave něco nového, ale musíte se aspoň pokusit. 

Zoufale jsem se snažila vybalancovat kupu učení, únavu, frustraci, vedro, sport a osobní život. Bylo to krušných 5 týdnů, během kterých jsem se stala zas o rok starší. Od ostatních jsem věděla, že ze zápočtu ještě nikoho letos nevyhodili, že je to vlastně docela v pohodě..jenže i když tohle všechno víte, tak taky víte, že jsou témata, o kterých stejně neumíte říct ani 5 slov. Druhá věc je taky ta, že se to vlastně tak trochu učíte na šesťák, protože i když už teď vím, že si z toho nepamatuju zas nic, taky vím, že za rok se to přecijen bude učit lépe. (spoiler allert ze šesťáku - neučilo :D )

Z úspěšně složeného zápočtu z interny, ukončeného páťáku a posledních školních prázdnin jsem se nestihla radovat ani hodinu a už přišla další rána. Dostala jsem zpátky pyžamo a kartáček a “já bych ten náš vztah ukončil…”. 

Takže jak jsem začala, tak jsem taky skončila. :D Plány, které jsem se posledního půl roku nějak snažila poskládat, moje psychická příprava na následující 2 roky vztahu na dálku, obavy z toho, co bude dál…to všechno se najednou zhroutilo. Pobrečela jsem si, vyvztekala se, prošla si chvilkovým depresivním stavem a pak, když už jsem si musela, že mi z toho klepne, jsem se vzpamatovala, zvedla hlavu a vydala se dál. Vydala jsem se vstříc 3 měsícům prázdnin, 7 týdnům praxe a spoustě nových zážitků. Když se na to teď tak s trochou odstupu dívám, vlastně se mi ulevilo. Můžu se teď soustředit na poslední úmorný rok v Mordoru, na hledání pracovního místa a být otevřená všemu novému, co přijde.

Páťák byl jízda! Byl to zároveň zatím jeden z nejlepších a z neturbulentnějších ročníků na medicíně. Rozhodně se máte na co těšit! Takže pokud do něj od října míříte, tak si to hlavně pořádně užijte! 

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 7 - 14km

Zpátky na trati. Čeká mě trasa v Bílých Karpatech, na kterou se extrémně těším. Jednou jsem již měl na chvíli tu čest se tu zastavit a bylo to tu nádherné. Tak mám vysoká očekávání. Dnes mám před sebou jen cca 8 km do místa kde budu spát, a tak odjíždím z domova až v 10 dopo. V Libni skočím na vlak, který má už tam 5 minut zpoždění a po cestě nabere další. Jedu do Horní Lidče, kde preskakuji na přípoj, tak snad na nás počkají. V poslední části od Vsetína se nám ale daří manko dohnat. Přesedám a jedu do Návojné a odtud busem do Nedašovy Lhoty, což je vesnička kousek za Kloboukama, kde se dobře napojím na stezku. Přijíždím po 16.hodině a počas�� hlásí, že má být bouřka, tak uvidíme. Vystoupám nad Nedášku a připojím se na červenou. Tak už zase oficiálně putuji po trase. Je docela dusno, tak si po chvíli sundám bundu, vytáhnu hole a seřídím batoh, aby dobře seděl.

Karpaty jsou známé svými loukami, kde roste velká spousta chráněných bylin a květin, které jinde nenajdete. A těch roztomilých luk se mi dostává už dnes velké množství. Projdu malým hájkem a hned se otevře louka úplně posetá prvosenkami, nad kterou se tyčí údolí se štítem hory. Stromy hrají všemi barvami zelené a hnědé. Nádhera. Takovéto louky a pastviny navazují jedna na druhou. Dlouhé táhlé údolím, kde je vidět 300 metrů dopředu kudy půjdete. Tráva má barvu fresh zelené, co musí zvěř lákat k nakousnutí. Tuhé listnaté trsy které jsou všude kolem, prozatím bez květu, patří Ocúnu jesennímu. V budoucnu rozkvete do fialovo-růžové barvy. 

Pokračuji a čeká mě první ostřejší stoupání na vrch Kaňúr, které mi dává vzpomenout na to, kde jsem minule skončil. Základ je se zadýchat a zpotit a pak už je to dobrý. Na Kaňůru je krásný výhled do údolí zpět na Nedašov.

Cesta vede účkem, které vede přes louku na vrch Kosák, takže další táhlejší stoupání, které opět zahřeje. Na vršku krásný kus lesa s útulnými zákoutími…tohle je ono. Pak pokračuji po vrstevnici, k Brezové kaplnce, kde bych měl spát. Je tu přístřešek, studánka i kadibouda, takže vše potřebné. 

Včera jsem při studiu mapy našel, že kousek odtud je Vršatecké Podhradie, které zdobí skalní útvary Vršateckých bradel a hradu. Podle fotek mě to nenechalo chladným a ačkoliv to není na trase, rozhodl jsem se si ty tři kilásky tam a tři zpátky přidat. Když už jsem tak blízko a třeba už se sem nepodívám. Tak jsem vyrazil, ať to do tmy stihnu vidět a zpátky se kdyžtak skutálím dolů s čelovkou. Ale bylo asi po šesté, takže času dost. Navíc se šlo docela příjemnou cestou po vrstevnici. Vršatecký komplex je úplně “po piči,” jak by řekli Slováci. Tedy skutečně působivý.

Na hodinovou obchůzku, až na Červený kámen, jsem se nevydal, ale prošel sem si Hradní bradla a hrad samotný. Respektive, co z něj zbylo. Což je jedna stěna s okny a pak pár hradebních výklenků. Výhled ale nádherný a mocné skály velmi fotogenické. Škoda že jsem tady nechytnul západ slunce, ale popravdě mohu být spíš rád, že jsem nezmoknul. Odbočka ale rozhodně stála za to! Padá pomalu tma a vracím se zpět na Brezovou kaplnku.

U oltářního kamene poutního místa s malým amfiteátříkem pro věřící vedu kázání k imaginárním lidem co tu sedí. Po vykonání modlitby a pár radách do života rozbíjím spaní pod přístřeškem, který tu jinak funguje na akcích asi jako hospůdka. Uvařím si čaj, najím se toustů od mé milované Olinky a začíná poprchávat. Za chvíli zalezu, zítra mě podle mapy čeká jedno zajímavé stoupání, tak ať se s tím poperu. Dobrou noc.

[naazory9]

Vpis 5 - Farmářská lanovka, důchodec a blizard

(9.2.) Dneska poprvý vstáváme do sluníčka, to se nám tu ještě nepoštěstilo, takže toho hned po snídani využíváme - ne k výletu, co vás nemá, ale k posezení s čajem na hotelové terase.

Ano, pak navazuje obligátní dopolední zdřímnutí, budeme dneska potřebovat sílu, abychom se sbalili, zítra je na řadě přelet. Nicméně v poledne, když sluníčko stále nemizí, nás to ven přece jen vyláká, ale chceme autoturistovat toliko lehce, tak do půl hodiny od hotelu. Nabízí se tak Miradouro Rocha do Navio, kam jsme už chtěli dřív, páč je to skutečně pět minut od hotelu a lákalo nás, že je odtud lanovka k moři. Zaparkovat se dá nedaleko, k samotné vyhlídce a lanovce vedou barevný schody a vpravo jen tak mimoděk vodopády.

Aha, tak lanovka je bohužel mimo provoz, a co je tedy zajímavé, že podle cedulky slouží jen místním zemědělcům. Škoda, taková pěkná kabinková!

Ono je fakt, že do tý vesničky pod útesem nevede žádná silnice, jen taková kozí stezka, no ale stejně, farmářská lanovka, to je nóvum... Výhled dolů každopádně opět na jedničku, a ani zde nesmí chybět vodopád.

Na vyhlídce se sejde během naší návštěvy asi šest osob, takže od davů prcháme (zjistili jsme, že turisty snadno od místních poznáme podle barevných outdoorových bund). Počasí drží a jízda nám jde, tak se rozhodneme vrátit se do Ribeiro Frio, jedné z vesniček, kterou jsme včera projížděli necelou půl hodinu odtud. Mají tam značené trasy hned po několika levádách, tak to by měl pan H taky zkusit. Ve "Studené řece" (to je jak název z nějakýho westernu, ale je fakt, že jsme ve výšce 900 m n.m. a je tu deset stupňů) je překvapivě živo a jen tak tak ulovíme jedno parkovací místo. Fikaně se rozhodujeme nejít s davem, ale k jednomu vodopádu na opačnou stranu. Hned na začátku narazíme na sympatickou bird watching ceduli.

Podle mapy stezka začíná po schodech a ono se ukáže, že jsou to asi levádový schody, prýští jimi voda! Pan H v čele výpravy.

Vzduch je tu sice chladnej, ale krásně vlhkej a voňavej tím lesem, tak tady se nám líbí. Tenhle přivaděč je hotovým inženýrským počinem, na což se pěkně kouká, ale pro turistu na kluzkém povrchu to představuje nečekané výzvy, my se jen tak nedáme.

Poslední část cesty nevede podél vody, ale takovou poměrně strmou stezkou, čemuž já neodolám, ale pan H prozíravě zůstává, ať to taky někdo dokumentuje, že jo.

Chci se totiž vydrápat nad tu spodní část vodopádu (což se mi nakonec povede), jelikož se zdá, že ta jeho hlavní část teče ze stěny, kterou odspodu nevidíme. Tedy tady na tý fotce ta vodní tříšť vlevo ode mě.

Jenže když se tam tedy dodrápu, ukáže se to jen být jakýsi vodotrysk ze skály, ale žádnej vodopád. Tryská teda přímo na strom, v tom snad ani nemůže růst.

Hlavní je, že se nám tu líbí a jsme tu sami. A je to poznat :)

Zpět se vracíme jinou cestou, můžeme si tak užít místní vavřínové lesy, a na ty já mám spadeno, víme, a vyskytujou se právě v týhle části ostrova.

Ten vodní systém je tu teda propracovanej, nejsou to jen ty betonový potůčky, ale soustava říček a vodopádů.

Z vesničky zkusíme vyrazit po levádách na obě strany, nejprve na jih po Levada do Furado (stezka PR10), kde teda potkáváme lidi a taky je tu celkem bahnito. Ale zážitek odpovídající, levádová turistika, viď.

Stezka se ale začne svažovat a zpět bychom museli stejnou trasou, tak se vracíme do vsi a jdem kus směrem po PR11, která má podle výškovýho průřezu "level důchodec", jak jsem se uřeknul, ale chytlo se to. Jinými slovy zcela vodorovnej trek.

Tomu odpovídala i sklaba turistů, která se výrazně překrývala s tou v centru Funchalu, holt únor na Madeiře patří seniorům. Ne že bychom k nim skoro nepatřili :D Provětraní jsme dost a lezem do kopce zpět k autu. Stále jsme rozvrkočení, jak nám to dneska pěkně jde, tak navrhuju, že bychom mohli zkusit dojet na ono Pico do Arieiro, kam je to odtud jen deset minut jízdy. H souhlasí, tak jedem. Je to sice 10 minut jízdy, ale taky o tisíc výškových metrů (!) jinde, což v praxi znamená, že bohužel nevydrží počasí. Opět vjíždíme do mraků a začíná pršet, a to hustě. Takže to modrý nebe, co bylo dole, bylo asi jen dole, nebo já nevím. Ale čekalo nás překvapení, kde že jsou ty časy, kdy jsem tu zažil "jen" mlhu a déšť. Během chvilky spadne teplota na jeden stupeň (!) a déšť se mění v husté sněžení!

To bychom na Madeiře nečekali, stejně jako bychom tu nečekali zimní pneu na autech, nezapomněl obratem poznamenat pan H. Občas tedy stále nějaké auto potkáme, takže neprůjezdné podmínky tam na vrcholu evidentně nepanují. Když do těch 1818 m n.m. nakonec krokem dorazíme, aut tam tedy je celkem dost, byť na parkovišti rozhodně není plno. Poskakují tu letně odění portugalští turisté a zběsile se fotí. To my, horští vlci, jsme na takový počasí připravený. Vytahujeme z kufru zimní bundy, ha, na nás si blizard na Madeiře nepřijde! A taky se fotíme :)

Je teda fakt, že během chvilky je bílo a dost fouká, takže tu pobyt není úplně příjemnej, přece jen, to jsme mohli zůstat doma, že jo, a ne lítat do Makaronézie, ale jako zážitek se nám to líbí, to jsme tu opravdu nečekali. Lehce omámeni tím rychlým převýšením sedáme po krátký procházce (vidět odtud samozřejmě není nic) zpět do auta, oblečení rázem mokrý, tak dáváme topení na max a jedem z hor zpět do údolí. Po kousku cesty sněžení i déšť ustanou a aspoň trochu se otevřou výhledy na tu dramatickou madeirskou vysokohorskou krajinu.

Jsme docela rádi, když sjedem zas do nížin, teploty se vrátí k makaronézskýmu normálu a opět vidíme modrý nebe.

Do hotelu dojedem nakonec až v pět, stihli jsme se ještě stavit pro proviant, a taky musíme večer na to balení, zejtra končí madeirská část naší dovolený. A teda tady je nejen modrý nebe a slunce, ale z okna vidíme i duhu!

Po večeři zase usneme, tady je to fakt jak v lázních :) Večer se naštěstí ještě stihneme zabalit, ať s tím nemáme crcání ráno, v deset už nám to zas letí. Takže naposledy zdravíme z Madeiry a zítra, zítra zas ty naše oblíbený ostrovy. Pozdravujeme do všech koutů!

[frantisek-kdu-zlobice]

Blýskání na lepší časy? Reportáž z jednání zastupitelstva obce 19. 12. 2022.

Photo by Tessa Rampersad on Unsplash

Protože v předvánočním čase asi málokdo má myšlenky na čtení o politice (byť lokální), vezmeme to co možná nejstručněji. Koneckonců i na mě čeká smeták a mop :).

Co jsme se dozvěděli z jednání rady obce. Řeší se nutnost najít pracovníka či pracovnici na zástup na poště, kdyby bylo potřeba z důvodu nemoci nebo dovolené. Aktuální úkol je doplnit stav úředníků na obci, jeden či jedna z nich se pak zaškolí jako zástup na poštu. Byla schválena odměna paní ředitelce mateřské školy (jde z peněz MŠ) a podepsána smlouva s firmou Mopre ohledně uložení elektrického vedení do země ve směru na Věžky.

Důležitým bodem bylo schválení rozpočtu. Ten byl odsouhlasen jako vyrovnaný s příjmy i výdaji ve výši 11 084 500 Kč. V diskusi J. Urban kritizoval formální nedostatky vyvěšené verze. Pan starosta a poté Tomáš Vrtal mu připomněli, v jaké krizové situaci rozpočet vznikal v důsledku předem neohlášeného náhlého odchodu dvou pracovnic (včetně hospodářky). Je samozřejmě v pořádku upozornit na chyby. Ale napadá mě takové přirovnání, že starosta byl jako ten čeledín, kterému přikážou shrabat seno, vezmou mu hrábě, a když to čeledín s vypětím všech sil shrabe aspoň vidlemi, tak mu začnou vyčítat, že tam nechal pár stébel.

Photo by Friderike on Unsplash

Obecně závazné vyhlášky se měnit nebudou, což pro občany znamená, že poplatky zůstanou pro následující rok ve stejné výši jako v předchozím roce. Je to dobré pro kapsy jednotlivých občanů, ale současně je to horší pro kapsu naši společnou – obecní. Protože zdražuje se naprosto vše a měšec máme jen jeden. Když dáme více na odpady, bohužel zbude méně na jiné věci. Někdy mám pocit, že to nedochází ani mnohým zastupitelům.

Dále byla schválena dvě usnesení k rozpočtovým opatřením (zjednodušeně - kompetence starosty provést rozpočtové opatření v případě nutných nenadálých výdajů, u kterých by obci vznikla škoda, pokud by se hned neuhradily, a tradiční pověření starosty k závěrečnému rozpočtovému opatření za končící rok). Byly také ustanoveny inventurní komise. Navzdory mému odporu zastupitelé schválili také prodloužení možnosti čerpat úvěr. Proti jsme byli pouze já a R. Luzar. Proč je to podle mě špatné rozhodnutí, to už jsem vysvětlil i zde dostatečně, naposledy v minulém reportu. Asi nemá smysl, abych se k tomu vracel.

Na závěr se vedla (podle mého názoru poněkud ukvapeně a logicky tudíž nepřipraveně) diskuse o návrzích k rozvoji obce. Jak jsem zde již psal, dohodli jsme se, že pošleme seznam idejí, co by se v naší obci dalo do budoucna podniknout. Bohužel jsem byl jediný, kdo něco poslal (posílal jsem za všechny zastupitele KDU-ČSL; vycházeli jsme přirozeně z našeho volebního programu). Už na pracovní schůzi jsem se snažil ostatním vysvětlit, že v této první fázi by se měly nejprve vysbírat nápady od všech. Ne hned vykřikovat, co se komu na které konkrétní věci nelíbí a proč je to blbost (často jen z nepochopení myšlenky, nebo proto, že to navrhl někdo, koho nemám rád). Měl jsem za to, že každý zná princip brainstormingu – totiž, že v první fázi dávají všichni zúčastnění nápady a zásadou je v této fázi nekritizovat. A to z toho důvodu, že některé lidi odradí kritika, kterou slyší na nápady ostatních a raději pak svůj (mnohdy dobrý nápad) raději ani neřeknou. Teprve až se dají všechny ideje dohromady, setřídí se (což dělá k tomu určená menší skupina, technicky je nesmyslné to dělat jako skupina 15 lidí) podle nákladů, předpokládané časové náročnosti či jiných předem daných parametrů, doplní se potřebné podrobnosti a pak se rozešle všem, aby si mohli promyslet nápady ostatních. Až poté se teprve vede diskuse, ale opět nejprve pozitivní – pokud mi na nápadu někoho jiného něco nesedí, snažím se navrhnout modifikaci, která povede k ještě lepšímu řešení. Zastánci jednotlivých nápadů mohou doplnit argumenty, proč je dobré jejich projekt realizovat. Pak už se diskutuje bez zábran - včetně tvrdé oponentury. A na závěr se vhodnou formou sestaví žebříček projektů podle velikosti podpory, kterou mezi všemi zúčastněnými získají.

Photo by Memento Media on Unsplash

Abych ale končil pozitivně, chtěl bych ještě zmínit, že atmosféra sice stále byla poněkud napjatá, nicméně tentokrát nikdo na nikoho neřval, vulgárně neurážel a celkově se diskutovalo docela kultivovaně. Hlavně tedy asi díky tomu, že pánové z řad veřejnosti, kteří si zatím nedokázali osvojit patřičné kulturní návyky a slušné vychování, tentokrát na zasedání nedorazili.

Na závěr mi dovolte, abych všem popřál pokojné prožití Vánočních svátků a do nového roku hodně zdraví a pokud možno i optimismu. Situace není a nebude lehká, ale věřím, že dobro nad zlem zvítězí. A to, i když na začátku vypadá jako slabší. Stejně jako dítě, které na svět přišlo v nejnuznějších podmínkách na sl��mě ve chlévě v zapadlém městečku Betlémě.

Pro dotvoření vánoční pohody posílám nádherné spojení dvou krásných koled v podání Julianne a Katie Petersenových, jejich maminky a sourozenců a Emmetta Franze.

[bettyathajsko]

Chiang Mai a cesta do Pai

Den 14

Ráno jsem začala shánět lístek na autobus, co jede do města Pai, ráje backpackerů. Cesta trvá kolem 3 hodin a je to úplná šílenost, alespoň podle mapy. Jedná zatáčka vedle druhé. V hotelu mi řekli, že žádné busy už nejsou. Což mě dost znervóznilo, další den jsem v Chiang Mai rozhodně trávit nechtěla. Pořád je to dost velké město a chrámy jsem měla celkem projitý a co jiného tam bez skútru dělat. Nakonec jsem dojela na autobusové nádraží a sehnala lístek na ten den na půl pátou. Měla jsem tedy čas procourat město ještě jednou, v klidu si dát kafíčko, okouknout suvenýry a hlavně jsem chtěla vypustit Krathong - loďku z květin, která k festivalu patří. Prodávají se tady na každém rohu. Před odjezdem jsem tedy chtěla loďku vypustit na řeku a nechat odplout staré věci, smůlu a tak a nechat připlout štěstí. Tak praví legenda. Já jsem cestou do hostelu na chodníku narazila na paní thajky, které nabízely výrobu Krathongu vlastnoručně. A to by bylo, abych to nezkusila. Dřepla jsem si uprostřed města na chodníku na deku a dala se do výroby. Nebylo to nic extra těžkého, škoda jen, že jsem byla v lehkým časovým presu. I tak jsem si ale vyrobila celkem slušný produkt, který jsem si hrdě odnášela.

Cestou na autobus jsem se zastavila u řeky, kde jsou z bambusu vytvořené takové můstky, ze kterých se Krathongy spouští. Poklidnou atmosféru vypouštění květinové loďky mi narušila thajská rodinka, která taky přišla poslat loďky po vodě a provázela to boucháním petard. Alespoň jsem to měla autentické:). Cestou k řece jsem teda míjela profi Krathongy a dobře, můj nebyl nejsilnější konkurence, ale byl prostě můj!

Nestihla jsem pořádně oběd a tak jsem narychlo ještě koupila krájený ananas a rychle se cpala. V instrukcích u aubotusu totiž bylo, že nemáte 2 hodiny před jízdou jíst a vzít si prášek na nevolnost. To neznělo moc dobře. Ale tak ananas mi nemůže ublížit;). Vysafovala jsem jedno z lepších míst v minibuse a jelo se. Batohy se předtím naskládaly na střechu pod síťku. Začátek byl pozvolný v zácpě ve městě, teda pozvolný, vypadalo to že náš řidič je přeborník v kombinaci brzda-plyn. Cukal s náma jak blázen. Asi nás připravoval na zatáčky. A ty taky po chvíli přišly, švihal to s náma, většinu cesty po druhé straně silnice, aby zatáčky nemusel tak vytáčet, ale i tak jsme co chvíli padali na jednu, nebo druhou stranu. Kinedril mi pomohl, takže jsem tří hodinovou cestu zvládla bez problémů.

V hostelu v Pai jsem potom potkala spolubydlící, se kterými jsme se vydali na večerní trh a okouknout poslední den festivalu světla. Ve městečku se pařilo jako o závod. Bylo tam několik stage a evidentně hrál zrovna nějaký idol, protože všichni nadšeně zpívali a tancovali. Plus byl jako atrakce zápas v thajském boxu. Lisa z hostelu se chtěla dívat, tak jsem tam chvíli přešlapovala, ale není to nic pro mě. Na trhu jsem si dala řízek, potom jsem ochutnala gyozy a byla celkem spokojená. Moc dlouho jsme nevydržely, přecijen jsem pořád měla spánkovej deficit a i samotná cesta minibusem mě trochu unavila. Takže se šlo spát.

[czechzerowaste]

Vánoce bez odpadu – pokus číslo 4

Články o tom, jak jsme bezodpadově prožily Vánoce jsou asi naší nejdelší blogovou článkovou tradicí. Na většinu času vánočních svátků z online prostoru mizíme a pak si to tak trochu vynahradíme sepsáním tohoto článku, ve kterém zabilancujeme, jak nám to letos šlo a taky naplánujeme, jak by ty naše Vánoce mohly vypadat v dalším roce, aby byly ještě míň odpadové a víc pohodové. Kdybyste si chtěly přečíst předchozí díly, tak tady jsou jednička, dvojka a trojka.

Helča

Vánoce zatím slavím doma se svými rodiči a sourozenci. Je to pro nás jediné období v roce, kdy se sejdeme všichni. Letos jsme se doma sešly „už“ v pátek 20. prosince (což je o dva dny dřív, než loni) a tak nám zbýval dostatek času na vánoční úklid a pečení. Ačkoliv mají být Vánoce svátky klidu a míru a rodinné pohody, musím přiznat, že v naší rodině je tradičně velká část vánoční a předvánoční doby docela stres. Jsme totiž banda choleriků a ještě k tomu máme každý trochu jiné představy o tom, co všechno se má během vánočního úklidu udělat a jak důkladně. Většinou se několikrát během příprav pohádáme, což tradičně vrcholí nějakou stupidní hádkou přímo na Štědrý den. Letos to ale bylo jinak! Poprvé za několik posledních let jsme se nejen nehádali, ale stihli vše připravit včas a na Štědrý den si i zajít na procházku. Což beru za největší úspěch letošních Vánoc. Co se týče bezodpadovosti, tu už máme doma zmáknutou téměř dokonale. Jediný prostor k vylepšení vidím ve štědrovečerní tabuli. 

Večeře

Večeříme houbové kyselo, uvařené z hub námi nasbíraných, chlebového kvásku, který udržujeme celoročně na pečení, a domácího vejce. Kromě majonézy je z domácích ingrediencí i náš bramborový salát. K němu se ségrou každoročně děláme nějakou vegetariánskou mňamku místo kapra, letos jsme vyzkoušely celerové placky. A naši s bráchou si dali lososa. V plastu a určitě ne z udržitelného chovu… Jinak celé Vánoce jíme docela eko. Jehněčí, kuřecí a hovězí od místních farmářů, domácí vejce a částečně i domácí zeleninu. Tu doplňuje sice i exotické ovoce, ale letos aspoň v bio kvalitě. 

Cukroví

Abychom se z toho nezbláznili ale zároveň si pochutnali na domácím cukroví, už několik let nazpět jsme zvolili strategii, kdy si každý člen rodiny poručí jeden druh cukroví. Sice pak pečeme i rakvičky, které se k Vánocům úplně něhodí. Ale taťka je má nejradši a hlavní je, že je každý spokojený. Ingredience jsme nakoupili částečně v bezobalovém obchodě, ty co neměli, v supermarketu. A to celé jsme doplnili máslem z dumpsterdivingu, kterého našli moji brněnští spolubydlící pár týdnů před Vánoci nějakých 60 kusů. Tak jsme jej schovali do mrazáku a každý si jich vzal pár domů na vánoční pečení.

Stromeček 

Podle fotky by se mohlo zdát, že je to běžně nazdobený stromeček a není na něm nic speciálního. Ale pozor! Ty naše světýlka, ozdůbky i řetězy se u nás používají každoročně a některé z nich snad ještě od mamčina dětství. Stromek máme sice živý, ale od známého lesníka z prořezů, takže nemá typický stromečkový pravidelný tvar, ale do obýváku se hodí nádherně. Až uschne, tak jej nařežeme a dřevo se využije na podpal, třeba na nějaký letní táborák.

Výzdoba

Na tu jsme si doma nikdy moc nepotrpěli. Vždycky vyrábíme adventní věnec, který nám zdobí kuchyň, a letos přibyly ještě dvě kytičky z přírodnin nasbíraných v blízkosti našeho domova. Ségra udělala kytičku z břečťanu, šípků, větviček a nějaké suché trávy, co našla u cyklostezky. Mamka se vytasila s kyticí z nasušených kytek, které nám v létě ze svojí zahrady darovala sousedka.

Balení dárků

Naše bezodpadové balení je podle mě nejlepší vánoční vynález. Vždy jsem totiž balení dárků nesnášela. S izolepou, balicím papírem a nůžkama jsem vždy těsně před Vánoci strávila několik perných chvilek a dárky stejně vždycky vypadaly strašně. Teď dárky balíme do dárkových tašek, které mamka vyrobila z balicích papírů už naše první bezodpadové vánoce. Ty letos doplnily i různé dárkové tašky, které se u nás za ty roky nasbíraly, protože těch vánočních pochybělo. Stačí do nich dárky šoupnout a za pár minut je hotovo, bez nervů a vypadá to líp než kterýkoliv z dárků, které jsem balila ještě ve svojí odpadové éře. Dárky nepopisujeme a u rozbalování hádáme, pro koho dárek je. 

Co jsme darovali?

Rok od roku máme Vánoce, co se týče počtu dárků, skromnější. Už je takovou tradicí, že skoro všechny dárky jsou buď ručně vyrobené, většinou z dílny mamky a ségry, které v rodině vybraly všechnu zručnost a na nás ostatní jí už moc nezbylo. Dále jsou to dárky z druhé ruky, většinou knihy z antikvariátu nebo oblečení ze sekáče. Nechybí dárky jedlé a pitné a samozřejmě ani nehmotné. Dopisy Ježíškovi většinou nepíšeme, protože si dáváme jen užitečné drobnosti. 

Moje šikovná maminka ráda vyrábí a šije. Loni jsme dostali jí ušité papuče a kalhotky, letos se vytáhla s promakanými taškami ze starých riflí pro mě a ségru, bráchovi ušila baťůžek. K tomu již tradičně přidala látkové kapesníky pro každého z nás, protože těch nikdy není dost. Zvlášť v zimě. 

Péči, kterou nám mamka celý život věnuje, jsme se jí rozhodly alespoň trochu vrátit. Koupili jsme jí poukázku na kosmetiku k sestřenici. Mamku, která na kosmetice nikdy nebyla, tak aspoň nebude stresovat to, že by měla jít k někomu cizímu, a ještě je to super příležitost, jak prohloubit rodinné vztahy. Poukaz jsme jí poslali na e-mail a při předávání pletených papučí, které od nás taky dostala, jsme ji upozornili, ať se na mail podívá. 

Taťka od nás dostal předplatné sociálně-ekologického časopisu Sedmá generace. Ten si oblíbil, když jsem předplatné dala před dvěmi léty ségře, a stal se jeho nejpoctivějším čtenářem.

Bráchovi jsme loni na Vánoce chtěly se ségrou koupit nějaké super hadříky v sekáči. Brácha totiž patří k lidem, kteří oblečení nosí do roztrhání a neradi si kupují nové. Proto u něj máme jistotu, že oblečení opravdu vynosí. Loni jsme to nestihly a tak jsme mu se ségrou daly poukázky na společné nákupy. To nám bohužel nevyšlo, a tak jsme to letos napravily a bráchu z druhé ruky ohákly. 

Ségra dostala knihu Divoký Zelinář a cédéčko Gejzír od Zapomělsem. Na knihu jsem narazila ve škole, kde jsme měli přednášku od jejího autora, která byla o tom, jaké jedlé divoké byliny, plevele, květiny, stromy a houby se dají u nás nasbírat a sníst. Samozřejmě s ochutnávkou. Kniha se dá koupit jen v muzeu ve Znojmě. Tam máme naštěstí rodinu, tak jsem hned zalarmovala sestřenku, ta pověřila návštěvou muzea strýce a týden před Vánoci jsme si ji u svařáku v Brně předaly. Pokud byste knihu chtěli, udělejte si do Znojma výlet. Je to nádherné městečko s moc dobrým vínem. 

Cédéčko jsem původně chtěla v rámci zero waste darovat jen jako odkaz ke stažení. Ségra ale doma občas poslouchá staré rádio na kazety a cédéčka, na kterém nemáme moc co poslouchat a myslím, že takhle si jej opravdu poslechne. Pokud hledáte zajímavou českou tvorbu, Zapomělsem doporučuji. Za pseudonymem se skrývá můj kamarád a spolužák z environmentalistiky Aleš. Jeho hudba je láskou k přírodě nádherně prodchnutá a moc zajímavá.

Nadílku doplnilo několik „recyklovaných“ dárků. Naši pod stromeček přidali dobroty, které dostali a nechutnají jim. A tak jsme, sice v obalu, ale v duchu „pošli dál, co nevyužiješ“ pod stromečkem našli různé bylinkové čaje, oříšky a další drobnosti. 

Co jsem dostala?

Letos jsem nepsala dopis Ježíškovi a nijak se nezmiňovala o tom, co bych chtěla dostat a byla jsem tedy docela natěšená, co moje kreativní rodinka vymyslí. Od sourozenců jsem dostala nádherný upcyklovaný diář, který vyráběla ségra, od rodičů upcyklovanou kabelku ze starých riflí a tři skleničky se sypaným čajem. K tomu oříšky a pár látkových kapesníků. Původně jsem měla v plánu napsat dopis Ježíškovi a v něm poprosit, aby mým jménem moji blízcí darovali peníze mým oblíbeným organizacím. To jsem nestihla, ale přišla mi škoda neziskovky o peníze ochudit kvůli svojí pomalosti a tak jsem jim na Vánoce peníze poslala sama za sebe.  

Míša

Tohle byly třetí Vánoce v našem domečku, druhé s Meduškou. Takže role se obrátily a my s Páťou stojíme na druhé straně barikády a vytváříme vánoční zvyky pro naši rodinu. Letos jsme si řekli, že chceme hlavně, aby byly Vánoce v klidu a my nejezdili z jedné návštěvy na druhou, jako to bylo loni. Většinu rodinných návštěv jsme tedy zvládli ještě před Štědrým dnem a celé svátky jsme tak mohli prožít opravdu v pohodě a dělat to, co se nám zrovna zachtělo. Podívat se na pohádku, projít se se Snížkem, zahrát si hru, pozvat kamarády, zajet k rodičům, cpát se cukrovím, popíjet hektolitry čaje nebo jen tak být.  

Cukroví

Mamka se mě už asi od poloviny prosince ptala, kdy a co budu péct. Nenechala jsem se rozhodit a nakonec neupekla nic. Až do poslední adventní neděle jsem si sice myslela, že aspoň perníčky dám, ale nějak to pořád nevycházelo, a když mi Páťa řekl, ať se na to vykašlu, tak jsem tu svou představu pustila a nic nepekla. A? Vánoční pohoda byla i bez perníčků. A navíc jsme již tradičně pár krabiček cukroví od mamky dostali. Sice nebylo pečené ze surovin bez obalu, ale s láskou a vegansky. 

Výzdoba

Raw deco to je moje. Letos opět. Věnec, co je v akci už třetím rokem – tentokrát na dveřích se smrkovými větvemi, listy břečťanu a šípky. Adventní věnec na stole se čtyřmi svíčkami (pokud tento náš vánoční seriál sledujete, tak víte, že to je u mě výkon) položenými na dřevěném plátu. A pak pár větviček v zavařovačce s ozdobami, které každý rok tématicky rozšiřujeme. První rok jsme si na trhu koupili keramického pejska (po tom, co nám do rodiny přibyl Snížek), druhý rok jsme přidali srdíčko (za Medu), a letos jsme s Meduškou pomalovaly hvězdičku a stromeček ze slaného těsta a ještě přidali látkovou rybičku. Před dům jsem do starých kovových naběraček na uhlí nasbírala další větve. Celková doba realizace? Hodina, když přeháním. 

Stromeček

Loni jsem psala, že nám stromeček vypěstovala tchýně ze semínka z šišky. Celý rok nám jej opečovávala a letos nám jej (o pár centimetrů vyšší) na Vánoce zase dala. Dokonce i se světýlkama. A jelikož je zhruba stejně starý jako Meduška, tak můžeme pozorovat jak spolu rostou. Prostě stromek s příběhem. 

Večeře

Po těch třech letech “„našich“” Vánoc můžeme říct, že štědrovečerní večeři máme vyladěnou. Připravíme ji už den předem a tak nějak mimoděk jsme si rozdělili to, že já udělám polévku a Páťa hlavní chod. Polévku dělám hřibovou se zeleninou. Je to rodinný recept, který každoročně zapomenu, nikdy si ho nezapíšu a letos už jsem si řekla, že nebudu každý rok třiadvacáteho volat mamce, jak na to a zkusím to sama. Každý rok bude možná chutnat trošičku jinak, ale vždycky tam budou z léta nasušené hříbky z okolí, mrkev, petrželka a brambory od místního farmáře (nebo třeba někdy z vlastní zahrádky). Po polévce jíme bramborový salát (se sojanézou) a už druhým rokem celerovo-ovesné karbanátky s kořením na ryby. Sojanézu na salát jsme si dělali letos sami – v bezobaláči byla už vykoupená a tak jsme ji vyrobili ze sojového mléka z tetrapaku a oleje. Už jsem se (docela) naučila z těchto zero waste přešlapů nehroutit. Zvlášť když je to jen jednou za rok. 

Balení dárků

Jelikož se z našeho domu stala manufaktura na rozesílání knihy, kterou jsme v listopadu vydaly, tak jsem měla spoustu obalového materiálu na dárky. Dokonalý reuse. Papír ve kterém byly knihy zabalené, byl sice na místech, kde jsou rohy knih, často roztrhlý, ale šikovným zabalením a vystřihnutím se dal použít i tak. Dárky jsem pak obvázala jutovým provázkem a připevnila na ně větvičky a sušenou kůru z pomeranče. Spokojenost.

Co jsme darovali?

Meda už má skoro dva roky a je tudíž ve věku, kdy má z dárků docela rozum. Krom užitečných věcí (jako je nová kukla a batoh) jsme jí proto chtěli dát i něco, z čeho bude mít radost. Dostala proto kuchyňku a panenku, co má v bříšku miminko. S kuchyňkou jsme věděli, že nesáhnem vedle. Na každé návštěvě, kde na ni narazila, byla nadšená a dlouhé minuty jsme o ní nevěděli. Tu naši jsme navíc sehnali z druhé ruky na Vinted. Nefungovaly jí sice světla na vařiči, ale máme šikovného dědu, který si s tím ještě před Štědrým dnem poradil. Jinak bylo vše zakoupeno nové, s vírou, že bude sloužit dlouhé měsíce a roky. Od příbuzných dostala knihy, poukázku do DMka, peníze a plyšáka (takže většinový úspěch). Nakonec se toho pod stromečkem pro Medu sešlo až moc a my máme do příště předsevzetí, to nějak omezit a dary, co jí vybereme my, nějak rozdělit mezi příbuzné. 

Páťovi jsem (na jeho přání) dala full balíček přírodní péče o vousy (kartáček, balzám a mýdlo) plus poukaz do barber shopu, parfém a trenky. Já od něj dostala legíny a kalhoty ušité na Slovensku a kurz Alchymie ženy (už se těším Luci :) ). Od rodiny jsme dostali peníze, čaje, poukázku do sauny, různé (především doma vyrobené) pochutiny a dálniční známku. My obdarovávali podobně, ale stal se nám ultra fail. S několika dalšími rodinami jsme před Vánoci udělali hromadnou objednávku čajů, které nám přišly zabalené v bublinkové fólii (!). Ale jako v mega množství bublinkové fólie. Holt, i když jsou to čtvrté bezodpadové Vánoce, tak se máme pořád co učit.  

Jana

Je Štědrý den před třetí odpoledne, já si sundávám z krku Priessnitzův zábal a chystám se konečně řešit dárky… K rodičům jsem přijela v sobotu 21. prosince. Večer šla na třídní sraz. V neděli společně se skauty na mši přinést Betlémské světlo. To jsem ještě zvládla přečíst kostelní čtení, ale v pondělí ráno jsem se vzbudila s chrapotem. 

Na Štědrý den ráno jsem s bratry nazdobila vánoční stromeček vypěstovaný tak půl kiláku od domu. Zdobili jsme ozdobami, které máme doma od nepaměti, a vánoční kolekcí v alobalu, kterou rodiče pořídili kdoví kde. Hliník doma sbíráme už přes patnáct let, ale poté co jsem se o něm dozvěděla při psaní naší knihy, se mu snažím vyhnout, pokud to je možné. Nad tou kolekcí jsem ale jaksi neměla žádnou moc, podobně nad téměř čímkoliv, co se letošních Vánoc s rodinou týče… 

Zaprvé jsem v prosinci nebyla doma a zadruhé jsem těch pár předvánočních (a vánočních) dnů, co jsem doma byla, trávila pod peřinou s bylinkovými čaji. Ty byly vlastně téměř bezodpadové díky tomu, že taťka v létě poctivě sušil kdejakou bylinku. Měla jsem v plánu maximálně odpočinkové Vánoce, protože ten půlrok, který jim předcházel, byl vyčerpávající. A to, že jsem ochraptěla až den před Štědrým dnem, je vlastně docela dobrá bilance.

O týden dřív jsem se totiž ještě procházela smogem prosyceným Sarajevem, kde teda dýchací cesty dostanou neskutečně zabrat. Hodně jsem ocenila, že to mé hlasivky vydržely až do odjezdu, protože jsem je dost potřebovala. V Bosně jsem totiž byla s dalšími novináři pracovat na reportážích o situaci migrantů a uprchlíků, kteří v této neskutečně zajímavé a složité zemi uvízli na cestě do Evropské unie. A ty hlasivky jsem potřebovala, protože jedna z těch reportáží, co jsem tvořila, by měla být rozhlasová.

Na konci listopadu po posledním nekřestu knihy jsem si říkala, jak si ten hektický listopad vyvážím klidným adventem. Ranní rorátní mše, svíčka ze včelího vosku místo adventního věnce, punč na trzích… No ale pak přišla nabídka odjet do Bosny a tak nějak mi to dávalo smysl. Vždyť i Maria a Josef před „prvními Vánoci“ jeli pryč ze svého domu, aby se pak o pár týdnů později stali uprchlíky v Egyptě, že?

No a tak jsem místo rorátů (ty jsem před odjezdem přeci jen třikrát stihla) nasedla do vlaku a zamířila si to směr Vídeň a Maribor a dál autobusem do Sarajeva… A pak přišlo sedm dnů intenzivní práce. Jeden den jsme se šli podívat do Al Jazeery Balkan a dělat rozhovory na delegaci EU v Bosně a ten samý den do půlnoci sledovali, jak autobusy převáží lidi z provizorního tábora na severu Bosny do oficiálních center u Sarajeva. Desítky rozhovorů, desítky příběhů, stovky lidí…

„Jak bylo v Bosně?“ ptali se mne kamarádi, když jsem přijela zpátky. A já měla trochu problém s odpovědí, až jsem nakonec začala říkat: „Mám trochu problém odpovídat po návratu ze země, která je dost ve sr***ách, že to bylo dobré… Protože to není dobré, ale potkala jsem tam dobré lidi a snažila jsem se udělat co nejlepší práci.“ Nevím, jestli něco víte o Bosně a o tom, proč se o ní v posledních měsících mluví v souvislosti s migrací. Den před Štědrým dnem jsem o tom napsala reportáž o patnácti stech slovech a to jsem toho musela ještě dost vynechat, takže to teď nebudu vysvětlovat.

Ale abyste měli představu, s jakým dojmem jsem se vracela, tak si zkuste představit, že Vánoce stejně jako desítky dnů před nimi trávíte v kontejnerové buňce nebo pokoji s dalšími deseti lidmi a téměř jediný program, který máte, je procházka po městě, hraní pingpongu, karet nebo poslouchání hudby. A přitom se odhodláváte vydat se přes hory, které jsou částečně stále zaminované, do země, kde doufáte, že budete moct konečně pracovat, studovat, žít bez strachu. Zároveň ale víte, že když to nevyjde a chytí vás, tak přijdete o mobil, peníze, osobní věci, když budete mít smůlu, tak vám před vašima očima spálí bundu a boty a pošlou vás zpět. Když budete mít fakt velkou smůlu, tak vás ještě jako bonus zbijí nebo na vás pošlou psy.

Nevracím se z takových výjezdů s pocitem rezignace na cokoliv včetně zero waste, ale s vědomím, jak moc si mám vážit svého života a že se mám snažit změnit to, co změnit můžu. Takže i v Bosně jsem si pěkně nakupovala jídlo do krabičky a plátěného pytlíku a na věci v obalu si nechala zajít chuť. No a co se týká těch Vánoc, tak letos jsem zvládla přímo ovlivnit jen dárky a sledovat, jak moc bezodpadově jsem za ty roky ovlivnila mou rodinu. A jak to dopadlo?

Dárky jsme letos vzali hodně pohodově. Všichni. Od babičky a od rodičů jsem dostala plátěné kapesníky (jo to se dost trefili :-D), mýdlo (pozor, tentokrát v papíru, ne jako minulé roky v plastu :-)), bambucké máslo a nějakou superbiomastičku v hliníkové krabičce, kterou ještě využiji. Bráchové se mi složili na externí disk, který jsem si s sebou brala už do Bosny, abych si mohla zálohovat těch několik giga materiálu, který jsem tam nahrála.

Já jsem dárky řešila opravdu až na Štědrý den… teda už dlouho jsem věděla, že budu dávat zážitky, ale jaké jsem rozhodla až chvilku před nadílkou. Nakonec jsem vybrala koncert revivalové kapely Beatles pro taťku, divadlo pro babičku a cestovatelskou přednášku od Zibury pro bráchy. Jedinou výjimkou byla mamka, které jsme s bráchy dohromady dali šaty od SUTU ušité tak dvacet kiláků od naší vesnice ze zbytkové látky. Jsou to ty, co jsem měla půjčené na křtu naší knihy, no a mamka se tak nějak zmínila, že se jí líbí… Mamka si téměř žádné nové oblečení nekupuje, některé kousky, co má ve skříni, nosila ještě za svobodna. Tak nám vůbec nevadí za ten jeden kousek ročně, co od nás dostane na Vánoce nebo na narozeniny, zaplatit vyšší (a spravedlivou) cenu.

Jídlo, cukroví a další vánoční propriety měla pod palcem mamka. No, mamka pracuje v supermarketu, takže jasně, že jsme neměli všechno stoprocentně bezobalové. Ale taky před Vánoci podnikla pár bezobalových výjezdů hlavně na sušené ovoce a oříšky. Brambory, vajíčka a okurky do salátu máme domácí. Kapra rodiče dovezli ze sádek ve vlastním obalu a houbového kubu jsme letos měli z bezobalové přírodní rýže. Na zahrádce nám furt roste (nesmrtelná) rukola na chlebíčky. A brácha se s podporou rodičů pustil do kvašeného zelí. Na Vánoce se na něj ještě nedostalo, takže zatím stále zaujímá čestné místo v koupelně.

Narážkami na zero waste a eko domácnost se to letos u nás jen hemžilo. Mamka třeba svým kamarádkám a spolupracovnicím rozdávala jako vánoční dárky lufu na nádobí. Vrchol tomu dal nejmladší brácha, který narval krabici s dárkem pro rodiče do nějaké staré igelitky, co doma našel.

Asi nikdy nebudeme dokonalá zero waste rodina. Ale jestli jsme letos něco zvládli moc hezky, tak to byla rodinná setkání. Ať už v tom našem nebližším kruhu na Štědrý den, který se obešel bez hádek nebo nějaké nepohody, tak v širším kruhu tet, strýců, bratranců, sestřenic a jejich dětí. Dárky šly tentokrát stranou, místo toho jsme si nadělili společnou procházku po vesnici na Štěpána, hraní na hoňku s tou nejmladší generací a povídání jednou u slivovice, jednou u chlebíčků (a pro mne teda u hrnku čaje :-D). 

[deadandsarcastic]

Zápis Dvacátý třetí - LK; Z deníčku Duhy a Opalovacího Krému

„A jakou odměnu by sis představoval, hmmm~?" zavrněl Rosenwille, přičemž se tvářil, že nemá nejmenší tušení, co by tak starší mohl chtít.

„No, já nevím~" nasadil stejně nevinný výraz jako Kyry a zastavil, takže teď stáli uprostřed cesty, obklopeni stromy. „Ale vzhledem k tomu, jak nadšený jsi z toho objevu byl, si myslím, že by to mohla být nějaká větší odměna~"

„Ale nepovídej~," odvětil, zatímco se natiskl, jak nejvíce mohl, na blonďáka. „A nevěříš si nějak moc?" Když to říkal, jeho ruce pomalu sklouzávaly k zapínání upírových kalhot.

„Ale, ani ne, nemyslím si..." uculil se, přesunul ruce na zadek mladšího a stiskl jej, přičemž si skousl ret, protože si moc dobře uvědomoval, kde má svoje ruce Kyry, a tím, že na sobě měl blonďák mokré kalhoty, tak ty doteky cítil snad ještě intenzivněji.

„Doufám, že chápeš, že máš mé svolení," odvětil šibalsky, zatímco se jal do rozepínání kalhot, při kterém několikrát "omylem" zavadil o upírův rozkrok.

„Jde o to, aby to hlavně chápal ten kámen," zavzdychal, ale vzhledem k tomu, že v oku mu nic nesvítilo, bylo jasné, že kámen mu v ničem nezabraňuje - což bylo, upřímně, na jednu stranu možná špatně, vzhledem k tomu, že byli v lese... Ale na druhou stranu, stejně tam bylo úplně mrtvo a nikdo kolem nechodil~

Spokojeně se pro sebe usmál a na chvíli přivřel oči, zatímco Maverickovi přejížděl přes rozkrok. Moc dobře si uvědomoval, že se mu zase skrze celé tělo rozlévá vlna séra, ale tentokrát jej to rozhodně netrápilo. Proto taky, sotva oči otevřel, v nich sálal plamen vášně, který se dal uhasit jenom jedním způsobem. Nic neříkal a z ničeho nic vjel staršímu rukou do kalhot, kde okamžitě obepnul jeho chloubu a začal s pomalými pohyby nahoru a dolů.

Dusil v sobě vzdechy a steny, aby tam nevystrašil nějakou lesní zvěř, ale vzhledem k tomu, že takovým způsobem by si za chvíli rozkousal rty do krve, si stáhl roušku, sklonil se k mladšímu a přitáhl si jej do polibku - oběma rukama mu při tom zajel pod tričko, aby taky něco dělal a jen tam nestál jako pařez.

Slastně zamručel, jakmile ucítil ruce staršího na své hrudi, přičemž se pokusil se na něj ještě o něco více natisknout. Okamžitě pootevřel ústa, aby tak nechal upírovi prostor na cokoliv, co jej napadne, zatímco schválně rukou měnil tempo, aby Mavericka trošku potrápil a vydráždil... Možná trošku víc...

Pod Kyryho doteky kňučel jako nadržená čubka... Kterou v ten moment vlastně taky byl, což bylo popravdě docela smutné, vzhledem k tomu, že on tu měl být ten dominantní... (Ale, tak stává se, občas se zkrátka zamilujete do chodící duhy, a pak jste udělaní téměř z čehokoli, co ta duha udělá...) A ano, Maverick si moc dobře uvědomoval, že by od sebe Kyryho mohl odstrčit a prostě si jej, podle svého, přehnout přes nejbližší pařez... Ale po tom včerejšku byl asi nějaký rozbitý a začínal si připadat tak submisivně, jako uke v nějakém yaoi psaným vlhkou třináctkou na Wattpadu. (A teď nekoukám na nikoho konkrétního... Protože ona drtivá většina toho "yaoi" tady stejně stojí za hovno.)

Velice se bavil tím, jakou mu upír dával odezvu, ale pak si přece jen řekl, že zábavy z jeho strany už bylo dost, takže pomalu sklouzl před blonďákem na kolena, přičemž s sebou rovnou stáhl i jeho kalhoty a spodní prádlo. Chvíli jen tak klečel, nedělaje vůbec ale vůbec nic, aby Mavericka trochu napjal, načež provokativně přejel jazykem po celé délce jeho chlouby.

Jednu ruku si připlácl před pusu, aby se ztlumil, a druhou zapustil Kyrymu do vlasů, aby mu tou hlavou alespoň trošku škubl dopředu a naznačil mu, že má přestat provokovat - dál už do toho ale nijak nezasahoval, jen se kousal do prstů a čekal, co bude mladší dělat dál.

Když mu to upír tedy dával tak okatě najevo, rozhodl se mu udělat radost a okamžitě vzal celou jeho chloubu do úst. Ostatně, žádná novinka to pro něj nebyla. Nejdříve hlavou pohyboval pomalu, ale postupně začal přidávat na rychlosti a zapojil i jazyk; různě Mavericka sál a olizoval, aby z toho měl co největší požitek.

Došel k závěru, že pokud tohle dostal za skončení do správného jez��rka, tak odteď asi bude skákat do každé hlubší louže, kterou potká, kdyby tam náhodu zase byl nějaký pokreslený šutr. Tahal Kyryho za vlasy a náramně si tohle užíval, možná až moc užíval... Proto ze sebe, po nějaké době, dostal: „P-pokud nechceš skončit jen u blowjobu a taky z toho něco mít... Tak už tohohle radši nech..."

Ještě jednou Maverickovu chloubu krásně olízl, než se na něj naoko překvapeně podíval: „Já myslel, že blowjob ti bude jako odměna stačit... Ty jsi ale sakra vybíravý... Si budu muset do poznámek napsat, že si vždycky potřebuješ zasunout~" Samozřejmě, že tohle všechno bylo jedno velké divadélko, jelikož upír už si musel přes jeho kraťásky všimnout, že Rosenwillovi už slušnou chvíli stojí, kvůli onomu zpropadenému séru.

„Já jenom myslím i na tebe, víš?~" ušklíbl se trochu udýchaně. „Aby ses pak zase nemusel zavírat do koupelny, ty chudáčku malý, nadržený," vytáhl Kyryho do stoje, ale to jen proto, aby jej vzápětí mohl, možná trošku hruběji, než plánoval, přirazit zády proti nejbližšímu stromu a naposledy se mu chtivě podívat do očí, předtím, než ty svoje zavřel a zase začal plenit Rosenwillova ústa, přičemž se z něj snažil co nejrychleji servat kalhoty.

Chtěl něco odpovědět, ale nějak pro to nedostal prostor, tudíž jen slastně zavzdychal, jakmile upír začal být lehce dominantní, čímž mu dal automaticky prostor k přivlastnění jeho pootevřených úst. Uvědomoval si horkost, jež se mu šířila celým tělem, i tu nedočkavost, jež jej nutila vydávat přidušené steny.... Jenom tak nějak v duchu doufal, že mu starší ty kraťase neroztrhne úplně.

Tak nějak se mu povedlo Kyryho vysvléct bez toho, aby mu kompletně zničil oblečení, a kraťasy z něj nakonec šikovně stáhl a hodil je na zem, společně s jeho spodním prádlem. Využil také toho, že za sebou měl Rosenwille ten strom, takže jej mohl trochu nadzvednout a pak si ho o ten strom opřít. „Chyť se mě kolem krku, ať nespadneš" zamumlal, když se odtáhl na chvíli z polibku, aby dal Kyrymu také šanci se nadechnout.

Šťastně využil toho, že mohl svým plicím dopřát nějaký přísun kyslíku, omotávaje své tenounké ručky okolo blonďákova krku. „Vezmi si mě a nešetři mě," vydechl téměř šeptem před tím, než znovu hladově spojil jejich rty a předal Maverickovi kompletní moc nad celou situací.

Milerád Kyryho poslechl a nasměroval svojí chloubu tak, aby při následujícím pohybu v bocích do mladšího krásně pronikl, a pak ihned začal přirážet. Popravdě, tahle pozice, kdy k sobě byli čelem, se mu vážně zamlouvala... Především proto, že mohl Rosenwillovi vidět do obličeje a pozorovat všechny jeho slastné výrazy.

Slastně zasténal, jakmile do něj upír pronikl; avšak tohle rozhodně nebyl poslední zvuk, jelikož přidával další a další vzdychy a kňourání spolu s každým přírazem. „Víc... Aghhhhhhh... Pro-prosím... Mave... Maverickuuu..." Ani se nijak nesnažil tlumit, zkrátka doufal, že se v okolí nikdo nenachází. To, jak si jej blonďák tvrdě a bezostyšně bral, jak do něj chtivě přirážel, to jak jeho záda dřela o kůru stromu... Zkrátka jej to přivádělo k šílenství, tudíž nebylo s podivem, že začal mít pocit, že už to o moc déle nevydrží.

Snažil se přirážet co nejhlouběji a nejrychleji, aby z mladšího vyloudil víc takových krásných zvuků - a především, aby jej udělal, protože cítil, že on bude velice brzy, a věděl, že kdyby se udělal jen on, tak by Kyrymu asi úplně nejlépe nebylo a zase by mu někde padl - což nechtěl, takže se natiskl na Rosenwilla ještě víc a začal mu ožužlávat a slabě okusovat krk.

„Klidně... mě... kou... sni," zaskučel téměř neslyšně, jakmile ucítil Maverickův jazyk klouzající po jeho jemné kůži na krku, což jej neskutečně rozpalovalo. (Ale nebudeme si lhát, ono ani tak nezáleželo na tom, co přesně upír dělá... Rosenwille si to užíval především proto, že tento okamžik mohl prožít zrovna s ním... I když by to nahlas asi nepřiznal.) „Já... Už asi bu-du..." vydechl trhaně, zarývaje staršímu nehty do zad, ale ne zase moc příliš... Přece jen - on tu byl ten masochista.

Nadšeně se do Kyryho zakousl a skoro jako na povel se v ten moment i udělal - ale nepřestal přirážet, protože mladší v tu chvíli ještě nebyl... Nicméně, Maverick si byl jistý, že dlouho mu to už nepotrvá, takže mu olizoval krev z krku a čekal, kdy konečně uslyší „Já už jsem."

Nebyl schopen říct nic, jelikož tahle chvíle byla prostě až moc dokonalá a on si to skutečně užíval, tudíž chvíli po starším slastně zasténal, vyvrcholil, přičemž nepošpinil jen sebe, ale i upíra, a hned záhy se k němu přitulil, těsně obmotávaje ruce okolo něj.

Spokojeně se usmál a opřel se čelem o čelo mladšího, aby na něj mohl zase zírat. „Spokojený?~" uculil se, i když odpověď byla vcelku jasná, vzhledem k tomu, co měl všude po břiše.

„Já nevím, čí tohle měla být odměna~" ušklíbl se laškovně, načež lehce otřel své horké rty o ty Maverickovy. „Ale hádám, že tobě tuhle otázku skutečně pokládat nemusím... Nebo chceš snad reklamovat mé služby?" Když tohle říkal, nasadil váhavý výraz, jako kdyby čekal na rozsudek smrti.

„Já jsem zcela spokojen a uspokojen," kousl Kyryho do rtu a slabě jej za něj zatahal. „A mám pocit, že každé naše šukání je o level lepší a zajímavější... Pokud to takhle bude pokračovat, tak nevím, nevím," ušklíbl se.

„Abychom neskončili u toho, že mě někde zamorduješ, a pak si to rozdáš s mojí mrtvolou," neodpustil si rýpavou poznámku Rosenwille, k níž přidal nevinný úsměv. „To by se mi totiž zrovna dvakrát nelíbilo... A organizaci asi taky ne."

„To by tě byla věčná škoda~" zavrněl a trochu se odtáhl, aby mohl Rosenwilla postavit na zem. „A navíc, na to tě mám moc... Moc rád," zahuhňal, zase celý rudý, a otočil se, aby si mohl ze země sebrat svoje mokré triko a dát se nějak do pořádku.

„Tak to rád slyším," pousmál se a začal se oblékat, přičemž se nějak snažil upravit. „Možná to tak nevypadá, ale já ještě umřít nechci... No, chtěl jsem říct, že život je moc krátký na to, abych si ho ještě zkracoval... Ale vzhledem k tomu, že nejsem člověk..." Odmlčel se a vyvrátil hlavu dozadu, aby se mohl zahledět do spletitých korun stromů. „Škoda, že jsem se nikdy v laboratoři nezajímal o definici dlouhověkosti..."

Nic moc neříkal, protože celá tahle věc s umíráním a věkem šla mimo něj... Aby taky ne, když už asi 70 let nezestárnul ani o rok. „A takže... Ty stárneš nějak pomaleji, než normální lidi...? Nebo... Jak že to s tebou je...? Protože by bylo fakt fajn, kdybys jakože nikdy neumřel..."

Sklopil pohled zpátky na zem, aby jej mohl věnovat Maverickovi, společně s neznatelným pokrčením ramen. „Já, abych pravdu řekl, tak nevím... Prostě... Interpretuj si dlouhověkost... Ale od patnácti jsem neporostl ani o jeden centimetr... A celkově jsem se moc nezměnil... Takže asi stárnu pomaleji. Ale vzhledem k tomu, že asi tak devadesát procent zaměstnanců z laboratoří je asi už dávno pod drnem nebo někde v hlubokých kobkách na různých kontinentech... A vzhledem k tomu, že nemám kontakt na ostatní z Projektu KR..." Nechal svá slova doznít bez nějakého určitého závěru, jelikož i u něj převládala nejistota ohledně tohoto tématu.

„Aha..." trochu smutně přikývl, a protože už byl oblečený a v rámci možností upravený, natáhl ke Kyrymu ruku, jestli ho za ní chytí, nebo bude ještě chtít něco dělat.

Něžně vložil svou malou ruku do Maverickovy napřáhnuté dlaně, přičemž mu věnoval letmý úsměv. „Ale nemyslím si, že tohle je zrovna šťastné téma... A rozhodně ne teď, jinak si to budeme pamatovat jako takový hořkosladký zážitek." Pomalu vykročil lesní pěšinou svažující se z kopce zpátky k městečku.

„Mhm, takže nějaké jiné téma... Jaké je nejdivnější místo, na kterém tě kdy kdo přehnul? Protože hádám, že teď ten les to asi zdaleka nebyl," zadíval se na Kyryho s mírně úchylným výrazem - a také přemýšlel, na jakém nejdivnějším místě kdy co přehnul on... Ale že těch míst, kde strkal péro, kam neměl, bylo fakt hodně.

Skousl si rty a zamyslel se... Protože on se moc často o svých sexuálních zážitcích nebavil, tudíž musel pátrat v nejzazších částech mysli. „No... Letící helikoptéra nebo doupě vlkodlaků... Můžeš si vybrat."

Okamžitě si poznamenal, že tohle musí trumfnout a kývl. „Tak to je velice zajímavé..." Následujících několik minut už pak byl úplně zticha, mačkal Kyrymu ruku a představoval si sténajícího Rosenwilla v helikoptéře (Až se mu z toho zase rozsvítilo oko).

„A ty se nepochlubíš?" otočil se na staršího, když už mohli zaregistrovat obrysy starých vil mezi stromy. „Jakože bylo by to fér, když už jsem se pochlubil já. Ale na druhou stranu začínám mít obavy, že mě trumfneš hned prvním slovem," poznamenal mladík s tyrkysovými vlasy s pobaveným úšklebkem.

„To si nemyslím, v doupěti vlkodlaků jsem totiž vážně ještě nešoustal," opáčil s podobným šklebem. „Ona u mě to totiž nejsou místa, kde by jeden řekl ‚Wow, tam jsi měl opravdu sex?', ale spíš ‚Proboha, proč jsi tam měl sex?', víš?" vysvětloval a následně začal na prstech vypočítávat: „Třeba skládka, poloprázdný kontejner na papír, nebo podzemní bunkr, který měl všehovšudy jednu místnost a záchod a bylo nás tam šest."

Vážně už se neudržel a začal se smát. „Tak jsem přeci jen měl pravdu; na Mistra v oboru nemám. Zasloužil bys za takový výkon hodnost S nebo S+ na žebříčku pro..." odmlčel se, protože potřeboval nabrat vzduch do plic, ale taky kvůli tomu, aby si rozmyslel svá další slova. „... netradiční sexuální požitkáře. I když v organizaci ti to akceptovat asi nebudou; takže tam se budeš muset spokojit se svou momentální třídou C." Postupně se lesní cestička změnila v chodník a oni už zase mohli pocítit přítomnost civilizace... Sice polomrtvé, ale stále civilizace. „A neboj, rozhodně si tě kvůli tomu nebudu nijak dobírat a ani si v mých očích neklesl," špitl Rosenwille asi po několika dalších minutách ticha.

„To je dobře," pousmál se. „I když, já bych se za to na tebe, upřímně, ani nezlobil, protože tohle si o to úplně říká," dodal, poněvadž víceméně kdokoli, komu se tímhle pochlubil, z toho pak měl náramnou prdel dalších několik týdnů, ne-li měsíců.

„Já to vážně nemám zapotřebí," ujistil staršího a to, co říkal, myslel smrtelně vážně. „Navíc, já taky nejsem úplný svatoušek a čistá lilie, tudíž ty by sis ze mě mohl taky utahovat..." Když to říkal, jejich kroky se již pomalu stáčely k hotelu.

„Ale ty aspoň šukáš s nějakou grácií," odporoval. „Víš? Vypadáš při tom fakt sexy, že bych za sex s tebou i platil," pokračoval a bylo mu jedno, že tohle asi není téma, které by se hodilo rozebírat na ulici. „A nešoustáš v poloprázdných kontejnerech na třídění odpadu."

„Tak daleko jsem se skutečně ještě nedostal," pokýval hlavou Rosenwille, ale pak tiše zopakoval: „Ještě..." Ušel mlčenlivě několik kroků, než se otočil, s ruměncem ve tvářích, na upíra: „A nemůžeš mě tolik vyzdvihovat; ještě si na to příliš zvyknu a stoupne mi ego až do závrtných výšin."

„Víš, můj ďábelský plán zní tak, že tě budu chválit tak moc, že si na to až moc zvykneš a budeš si za mnou chodit pro pochvaly na to, jak strašně jsi hot, takže tě vlastně budu pořád vídat," prohlásil smrtelně vážně upír. „To je takové to podobné, jako když chlap mlátí ženskou a ta se k němu pořád vrací, i když by neměla... Až na to, že ty se nebudeš vracet kvůli mlácení. Nebo, i to možná budeš, vzhledem k tomu, že máš rád, když to bolí, ale..." Upřímně, na to, jaký byl Maverick debil, vcelku exceloval ve vytváření možná až moc detailních plánů hned z fleku... Až na to, že ty plány zpravidla absolutně nesouvisely s vyšetřováním, což byl asi ten kámen úrazu a důvod, proč si jej s sebou nikdo nikam dobrovolně nebral.

„Už ale není moc ďábelský, když jsi mi o něm něco prozradil a já bych jej prakticky mohl tajně sabotovat," ušklíbl se mladík s tyrkysovými vlasy, i když nic takového neměl v plánu; spíše si z blonďáka utahoval. Přesně když končil svoji větu, zahnuli za roh a přímo před nimi se tyčila budova penzionu.

„Jenže já vím, že to ty neuděláš, protože se ti to, že ti takhle komplimentuju, beztak líbí," opáčil upír a trochu přidal do kroku, když spatřil penzion. „A zajímalo by mě, co dělá Henrietta."

Pokrčil rameny. „Nemám ani to nejmenší tušení... A ani si nejsem jist tím, jestli to vůbec chci zjistit..." Vzdálenost od budovy se postupně zmenšovala a on v duchu doufal, že budou moc bez konfliktu proplout až do podkroví, kde se pustí do analýzy run z jezírka. Když tedy otevřeli dveře a vkročili do chodby, kde je přivítalo hrobové ticho, byl více než potěšen.

„Třeba už je mrtvá, třeba už je mrtvá," zavýskal upír, pustil Kyryho a vběhl do chodby - Henrietta vskutku na recepci, ani nikde poblíž, k nalezení nebyla. „Není tu, není tu," radoval se, stoje na konci chodby, čelem ke vstupním dveřím... Takže si ani nevšiml brunetky, která se trhaným krokem plížila k němu. Vlasy jí visely všude do obličeje, její outfit vypadal, jako kdyby jej půl hodiny přežvykovala kráva na pastvě. Odhalené části kůže měla poseté modřinami, četnými škrábanci a odřeninami. Dýchala ztěžka a vypadala, že se každou chvíli složí na zem.

Lehce povolil v ostražitosti, jelikož věděl, že v penzionu je skutečně mrtvo (A to téměř doslova.) a že Henrietta by se víceméně dala označit za neškodnou. Tudíž jen odměřeně kráčel chodbou a pozoroval rozradostněného upíra. Až příliš pozdě si uvědomil, že za blonďákem se něco nebo spíše někdo pohybuje. Chtěl jej okamžitě varovat, ale než ze sebe stačil vydat alespoň hlásku, služebná prudce překonala zbývající vzdálenost a stanula za Maverickem...

Chytila upíra prudce za ramena a škubnutím jej otočila proti sobě - Maverick byl tak překvapený, že ze sebe nevydal ani hlásku a jen vytřeštěně zíral na dívku, které se trochu odhrnuly vlasy z obličeje, takže bylo vidět, že je bledá jako stěna, má enormní kruhy pod očima a vůbec vypadá, jako kdyby týden jen fetovala a vůbec nespala; což bylo divné, vzhledem k tomu, že ji tam nechali samotnou jen na pár hodin, a předtím vypadala ještě relativně v pořádku. „Kde je Brian? Kde je?!" vyjekla chraplavým hlasem a zaryla nehty blonďákovi do ramen, až i sykl bolestí.

Nezaváhal ani na okamžik a ihned se rozběhl k těm dvěma, připraven dokonce použít svůj stín, kdyby služebná náhodou provedla něco mimo meze. Nedokázal se přestat strachovat o upíra, jelikož hnědovláska mu připadala jako naprosto vyšinutý šílenec, jenž právě utekl z nejstřeženějšího ústavu. A co na tom, že starší by se dozajista dokázal ubránit sám - Rosenwille prostě cítil, že mu musí pomoct. „No tak, kde je?!" naléhala Henrietta znovu, přičemž se jí třásl spodní ret, jenž měla rozedraný až do krve. „Řekni mi to!"

„A proč to chceš vědět, ty krávo střelená?!" Maverick se konečně vzpamatoval a dostal se zase do fáze, kdy byl schopný Henriettě vynadat do všeho možného i nemožného - při tom se jí od sebe snažil odstrčit, ale moc toho nesvedl a jen se mu tak maximálně rozsvítil šutr v oku. „Potřebuju! Prostě to potřebuju vědět!" zaječela, chytila blonďáka pod krkem a přirazila jej, s nečekanou silou, proti stěně za nimi.

Přesně v ten okamžik vzduchem proletěly za sebou dvě malé kuličky, a jakmile se roztříštily o zem, vzplanuly kousek od Henriettiných nohou dva mocné ohně. „Pusť jej," špitl Kyry, zatímco mu v očích hořelo odhodlání, stejně nebezpečné jako ony plameny. „Nebudu to opakovat víckrát," dodal a i přesto, že jeho hlas byl tichý, sálala z něj rozhodnost a varování, že tuhle situaci bere naprosto vážně. Mezitím se mu za zády zhmotnil jeho vlastní stín, jenž jej výškově dvakrát přesahoval a směrem ke služebné natahoval své dlouhé nelidské spáry.

Dívka trhla hlavou směrem ke Kyrymu, a jako kdyby jí v tu chvíli něco v mozkovně přeplo - výraz v její tváři se z ničeho nic změnil k mírnějšímu a vypadala, že váhá, a dokonce trošku povolila stisk... Ale upíra nepustila. „Ne," šeptla nakonec, pořád držíc Mavericka, ale teď už spíš jako takové rukojmí, protože zírala zarudlýma, uslzenýma očima směrem ke Kyrymu a mluvila k němu. „K... Kde je Brian?"

„S největší pravděpodobností u sebe doma," odvětil odměřeně Rosenwille, zatímco jeho stín se mihl směrem k hnědovlásce a, než se nadála, omotal jí své spáry okolo těla. „Pokud nevíš, kde to je, klidně ti cestu ukážu... Ale až pustíš mého... Ehm... Parťáka." Aby svým slovům dodal váhu, vylovil z kapsy mobil, v němž měl ještě pořád uloženou mapu k emařově karavanu. „Nuže? Domluvíme se nějak? Nebo ne?" Stín vyplázl svůj dlouhý, až spíše hadí než lidský, jazyk a přejel jím služebné po tváři.

Dívka okamžitě blonďáka pustila, na což on zareagoval jen nasraným: „To je kurva dost," a odkvačil k Rosenwillovi, za kterého si stoupl, položil mu ruce na ramena a na tvář mu lípl menší pusu. „Díky, ale víš, že tohle dělat nemusíš? Stačí říct a já bych s ní něco udělal sám," sděloval šeptem mladšímu, ale to už sebou brunetka začínala ve spárech stínu značně škubat a vřískat, že chce za Brianem. „A vážně jí chceš říct, kde ten kluk bydlí...? Co když ho tam chce jít zamordovat, hm? Evidentně s ní ty krámy mlátí na všechny strany, mohla by být nebezpečná..."

„Kdybych ti dal volnou ruku, tak ji na místě zabiješ," kývl směrem k Henriettě škubající se ve spárech stínu. „A to by byl sakra velký problém... A asi bych to nebyl schopen vysvětlit organizaci. Takže jsem šel cestou menšího zla." Zatímco tohle říkal, načetl v mobilu mapu, a pak vyhodil přistroj obloukem do vzduchu... Stín pustil hnědovlásku a raději natáhl své spáry tak, aby mohl chytit mobil, jehož rozsvícenou obrazovku natočil na Henriettu. „Vždy držím své slovo," dodal mladík s tyrkysovými vlasy a nebylo jisté, zda onu větu mířil spíše na služebnou nebo na upíra.

Dívčiny unavené oči se rozjasnily, když jí pohled padl na obrazovku. Zírala na ni ale jen pár sekund, takže bylo velice nepravděpodobné, že by si vůbec zapamatovala, co na té obrazovce je, poté se bez dalšího slova prosmýkla kolem stínu a obou lovců a vyběhla potácivě, jako kdyby byla opilá, ven na ulici. „Tak to bylo divný," poznamenal Maverick.

[life-is-a-bit]

1012

Východní alpský oblouk

Máme za sebou 16 dní na cestách. 10 překročení hranic, 5 různých zemí, toulání po kopcích, koupání v moři, vůni levandule a ochutnávky vína a lokálních piv, úchvatné výhledy a .. dobré to bylo.

Začalo to tím, že jsem těsně za Prahou zjistil, že mi nesvítí světlo.

Takže hned za Berounem technická přestávka, výměna světla, co jsem naposled dělal snad před sedmi lety, dobrý start.

Německo proletíme během pár hodin a končíme na jihu u krásného jezera Forggensee, které je vypuštěné. WHAT?! Ale tak se jdeme projít do městečka Füssen, které je známo svou nechutnou barvou řeky.

Druhý den stoupáme s menší skupinou velikosti čínské vesnice na Neuschwanstein. Opravuje se vstupní brána (!!) ale z Mariánského můstku je výhled na vyschlé jezero pořád dobrý. 

Do Evropy přišla studená fronta, takže déšť bude hrozit několik dnů. A proto uděláme logické rozhodnutí a vyjíždníme na Zugspitze, nejvyšší horu Německa, a prohlížíme si mrak zevnitř. Prostě v matrixu nemá nikdo čas kvůli mě postavit Alpy, ale aspoň cestou dolů máme krásný výhled z lanovky.

Před deštěm unikáme až do Bregenz k Bodensee, kde pak na večeři mrzneme v 14 stupních na večeři. Ale pak jdeme na výlet do starého města, které hlídá mumifikovaný žralok.

Další den ráno po slow food snídani vyrážíme na Silvrettu, vysokohorskou silničku, vinoucí se podél hranice s Itálií. Dobré je, že o té cestě nic nevím, takže jsem překvapen, jak mýtnou branou, tak její krásou, postupně se nořící z oblaků.

Déšť ale stále hrozí, tak měníme opět plány a vyrážíme do průsmyku Resia, kde spíme u jezera. Toho menšího, protože to větší, s tou kostelní věžičkou, co čouhá z hladiny, je vypuštěné (!!). Ale hned za vesničkou vedle je krásné opuštěné údolí plné květin, a stínů hrajících si mezi loukami a skalami, s nenápadnou vyhlídkou na horský ledovec.

Ráno vyjíždíme autem na Haideralm. Sjíždíme zpět do průsmyku, protože autem se nahoru vyjet nedá. Jedeme lanovkou na Haideralm. Jdeme se projít. Zjišťujeme, že jdeme blbě. Vracíme se, jdeme jinam. Ale všude je krásně. Jo, popis jak z první třídy, ale tak co. Takové  nádherné jezírko jsem snad neviděl.

Přes Švýcarsko vyjíždíme Umbrail Pass, což je vlastně Stelvio, ale z jiné strany. Není sice tak spektakulární, ale svačina na zídce s výhledem do údolí je dechberoucí. Zatáčky nejsou číslované, ale je jich dost. Nahoře se pak procházíme po hranici Švýcarska a Itálie, nikde nikdo, sem tam někdo.

Sjíždíme do Bormia (1100 mnm) a protože kdo jede dolů, musí i nahoru (no, nemusí, ale why not), tak zamíříme cestou přes Santa Catarina. Cesta stoupá. Stoupá. Stoupá. Až dosáhne bodu 2650 mnm a já si u ledového jezera kupuji nejdražší plíšek EVER. Evidentně do něj promítají i plat a vytápění celé horské chaty. Ale je to nádherné místo. A zrovna zde končí závod kol. Borci. Ale jeli z druhé strany, takže to, jak velcí borci to jsou, jsem pochopil až po sjezdu do Ponte di Legno (1300 mnm). Ta cesta byla ostrá a příkrá, a teplota se měnila o stupeň s každými sta metry.

Slibuju K, že dnes už nic nebude a cesta bude pohodová. Vyjíždíme do průsmyku Passo del Tonale (1950 mnm). No fajn. Ale tak míříme na jih, stále utíkáme před tím deštěm, dnes jsme měli spát původně asi o 300 km jinde. Končíme na Gardě (80 mnm). Zachraňuje to salát z mořských plodů. Doufám.

Den, eh, pátý? Na dnešek je v plánu jen poklidné ráno a přesun do Dolomit. Po několika hodinách přijíždíme na Tre Cime a vydáváme se na procházku kolem masivu skal. Sněží. Nekecám. 

Za necelé tři hodiny (kdy je naopak nádherně) přicházíme na chatu Auronzo, kde budeme i spát (2350 mnm). Krásný západ slunce a východ měsíce v úplňku, jo a taky máme výročí – 3 roky od svatby.

Ráno pokračujeme menšími obloučky po Dolomitách a rozhodujeme se, zda jet pod masiv Grossglockneru, nebo jinam. Vyhrává jinam. Zpět do Rakouska prostě nepojedeme, a v Itálii taky nezůstaneme. Ale směr je jasný.

Po několika hodinách v oblasti Prealpi Carniche přijíždíme do oblasti, kde jména přestávají znít italsky, a nakonec to zalomíme ve vesničce Chiusaforte na místní cestu, která nás dovede k jezeru Lago del Predil. Jsme asi 10 kilometrů od Slovinska. Povídám si s jedním motorkářem (jo, já). A poté vyrážíme do průsmyku Predil. Jojo, následuje horská cesta pod Mangart s naprosto šíleným výhledem, jako by někdo odkrojil půlku hory a pod námi byla kilometrová díra. A druhým směrem tušíme moře. Po procházce sjíždíme do Trenty a tam nacházíme krásný a ultra levný kemp.

První týden zakončujeme prohlídkou kolem Soče, výjezdem na Vršič, sjezdem z Vršiče, procházkou k nádhernému vodopádu Martuljški slap, svačinkou pod Triglavem nedaleko Aljažecova domu (eh, mi uniklo, že tam je za zatáčkou – no nic). 

Nakonec se přesouváme s výhledem na Bled (máme čas, doprava jede krokem) až do údolí Bohinj, do lesního kempu Zlatorog, kde čepují Kozla a čeština tu je slyšet i ze spaní. V dálce dunící vodopád Savice nepomáhá.

Nenápadnou silničkou objíždíme horu Vogel až po Most na Soči a úplně náhodně jedeme do Tolminu a jen tak podle značek k nějaké soutěsce. Je naprosto nádherná a ke všemu se tam koná nějaký orientační běh, outdoor challenge, dobrý sponzoring, fotografové. A je tam vstup do pekla.

Tenhle den je vlastně takový přejezd, takže jen tak si bloudíme, až jsme najednou v toskánsku. Tom slovinském, kolem městečka Dobrovo, které není hezké, tak se vracíme do Šmartna, kde dokonce vyděsíme místního vinaře, takže posílá ženu a děti, aby nám prodali víno. Když říkali cenu, myslel jsem, že jsem se přeslechl. Levnější jako cola v obchodě. No možná nám prodali vodu. Ale dobrou, co jsem ochutnával.

Říká se, že se nic nemá přehánět, a tak nakonec kamenné město Štanjel vynecháváme a jedeme do kempu, načež se ztratíme, projíždíme viniční stezkou, skrz svatbu, až konečně přijíždíme k jeskyni Pivka. Teda do kempu Pivka. A uprostřed kempu je jeskyně.

Na další den byly vlastně jen 2 věci a pak už jen cesta na jih. První byla Postojna, jeskyně. No. Je to megajeskyně, nejdřív jedete vlakem několik minut, místy, která by u nás vydala na 7 samostatných vchodů včetně kolotoče. Co asi čeká dál. Nedá se to popsat a rozhodně nutno vidět. No a druhou věcí je takový známý hrad, Predjama, vsazený do skály, kde jsme si krom klasické prohlídky dali ještě prohlídku jeskyně pod hradem, s helmami, bez světla, ve tmě, s netopýry, apod. 

A pak jedete, jak je Slovinsko malé jak středočeský kraj, tak jen krátce, a najednou moře. Po dnech ve stanu spíme v posteli, u úžasné hostitelky, milé dámy, v malinkém městečku Piraň.

Další den byl jediný, kdy jsme nikam nejeli. Jen jsme jedli zmrzlinu, pili, čuměli na vodu a já do ní i vlezl. To sedlo akorát. Jediné smutné bylo, že odteď to bude už jen na sever.

Den 11, opouštíme moře a vyrážíme do kaňonu Škocjan. Ten je specifický tím, že je sto metrů hluboký, kilometry dlouhý, a je v jeskyni. Fakt, jako bych procházel Morií z Pána prstenů, jen světélka ve tmě, klikatící se cestička, a kdesi dole dunící .. řeka. Nejsou tu krápníky, strop spadl po zemětřesení před desítkou tisíc let, ale je to velká díra pod zemí. A uprostřed cesty přes ní vede most. Fotit se tam nesmí.

Plný zážitků a hladoví (protože jsem si vybral cestu přes bůhvíco a bůhvíkudy) končíme v krásném hlavním městě, které je sice lehce rozkopané, ale to je vždy znakem, že jsou peníze na opravy a že to bude ještě hezčí. Výborná večeře nás donutí se na místo vrátit i druhý den na oběd. Mezitím jsme ale stihli dokonale zmoknout a utéct do baru, kde evidentně všichni fandili tomu druhému týmu než já. Tak jsem si pil to své pivo a moc se nevyjadřoval.

Ljublana je fakt krásné městečko, tak akorát velké, aby bylo příjemné na chození či kolo, a zároveň aby se tam něco dělo. A bylo vidět, že je mladé a žije. Po obědě ale vyrážíme zase dál, přes Kranj až na Bled. Ten fakt nešlo vynechat. 

Ubytováváme se v kempu a jdeme na procházku kolem jezera. Na lodičky. Na ostrov. Ke kostelu, co ho opravují. Na kus koláče. Na hrad, který je otevřený do 9, ale atrakce jen do 8, ale i tak zaplatíte plné vstupné (!!). A pak ještě přidáme pár kýčovitých fotek z mola a spát.

Ráno se vydáváme na vyhlídku nad kempem, jezero jako na dlani. Jako, je tu fakt hezky. Až tak moc, že tu je víc čechů než v Praze. Ale nedivím se. V takové malinké zemičce najdou hory, jezera, lesy, hrady, případně i moře nebo vinohrady, a ani nemusí zkoušet jazyk, kdo dobře křičí a gestikuluje, zvládne to i česky.

Načež jsme udělali rozhodnutí, že druhou noc tam nebudeme. A že místo toho pojedeme na soutěsku Vintgar. Což je krásné místo, kde je víc lidí, než se tam vejde. Takže nad zurčící říčkou metry nad skalisky se na úzkém dřevěném můstku vyhýbáte se skupinkami empatických autobusových turistů, apod.

A druhým rozhodnutím bylo vydat se místo severu (kde pršelo) na východ (kde pršet nemělo) do údolí Logar. A mohu potvrdit, že to byla skvělá volba. Škoda, že “panoramatická cesta” nebyla ve stavu, kdy by ji zvládnul průměrný tank, ale i těch pár výhledů bylo naprosto úchvatných. Večer pršelo jen trošku.

Je to dlouhý, co? Ale pořád je co vidět, teda když zrovna nepřijíždíme mrakem, a to jak kolem Pavlič Pass, tak pak v oblasti Vysokých Taur. Narážíme na jediný zavřený průsmyk (K to bylo strááášně líto), ale tenhle je zavřený už rok. A my míříme do Solnohradska, do kempu u našeho oblíbeného St.Wolfgangu. Sotva jsme postavili stan, přišla taková průtrž mračen, že to nedaly nepromokavé kalhoty. Stan a bunda naštěstí jo. Bohužel bouřka byla živou vodou i pro německé důchodce ve stanu vedle a ti sprechtili hluboko do noci.

Předposlední den už si jen tak pojíždíme a děláme kolečka kolem Solné komory, zastavujeme se u vodního hradu v Gmunden a pak odpoledne vyrážíme k Passau. Vždy jsme tudy jen projížděli, ale je to fakt pěkné malé kompaktní městečko s pěknou náplavkou, historickým centrem, rozhledy na soutok tří řek, a dobrou pizzou.

A dnes, teda včera, jsme už jen přejížděli do Prahy. Proti nám armády motorek, které si prý udělaly v Praze dostavení, podle fotek to vypadalo úžasně.

Ještě tam, co jsem si uvědomil. Že v tom regionu je němčina králem. Domluvíte se s ní všude, často daleko spíš než anglicky. A že je možné mít čisté a hezké veřejné záchodky zadarmo. A je možné mít vysílání jednoho rádia ve třech jazycích. A kempy mohou být super, čisté, malinké, v úžasné přírodě, s teplou vodou zdarma. A že místní ocení aspoň snahu o dober dan a hvala. A že Slovinsko je fakt zajímavá a krásná kompaktní zemička, která si taky protrpěla svoje, ale tak když to dali oni, musíme to zvládnout i my. Jen chtít. Nebát se.

Jo a v tomhle článku bude zas miliarda bych, protože jsou dvě v noci a má úžasná korektorka už dávno labužnicky okupuje postel.

Takže někdy příště snad ten západní oblouk, Švýcarsko, jihovýchod Francie, severozápad Itálie, Monako. Uvidíme, jaká bude ta příští cesta.

Jo a doma jsem zjistil, že mi kdesi kolem Příbrami přestalo fungovat druhé světlo. Tím se to hezky uzavřelo :)

ps: fotky z analogu snad v úterý (mám tři filmy)

[zlutyzakaznik]

První dojmy 82: Ya Sama 2.0, Kavárna v rokli, Blue Cafe a Bistro Divočina

(8. 5. 2023) Kafkárna kavárny.

Nejhezčí exponát výstavy Blue Cafe...

Keramické studio a místo s kávou Ya Sama se přestěhovalo do centra Brna, protože, jak mi řekla stále stejně milá a usměvavá provozovatelka, lokalita mezi Café Malena a Kavárnou u Žambocha jí byla malá. 

Totožný je kávovar (dvouskupinový Lelit Giulietta) i mlýnek (Macap M2E), přičemž stroj na extrakci je už opravený a na espressu holčina zkouší Kolumbii od Jokes Aside Coffee. Udivilo ji, že znám kavárnu na konečné tramvaje č. 9 i Alana Jarrara a tak je pravděpodobné, že poznámky k první verzi svého snažení dosud nečetla. :-)

Parcela naproti justWINE a BKN je nešťastné místo s vysokým nájmem, kde zavřelo několik negastronomických provozů a byl bych překvapen, pokud by zde uspělo spojení hlíny a kafe. 

Nezměnilo se, že kolemjdoucí bude muset pro zjištění otvíračky nahlédnout na Instagram, protože cedulka na dveřích tuto neuv��dí a i ceny káv zůstaly na velmi  nízké úrovni. Vzhledem ke “zkoušení” a faktu, že v mlýnku nebylo zrnek ani na dně násypky, jsem ani napodruhé nepocítil touhu espresso otestovat. 

Dle videa na Instagramu se zdá, že do realizace druhé verze podniku byla zapojena široká rodina, což je hezké. Lze jen doufat, že se stejná míra jednoty projeví do roka a do dne, kdy se začnou vršit účty za nájem a energie.

Opravdu ne každý má Instagram a přijde mi škoda, že si provozovatelka takto selektuje případné zájemce.

Kavárna v rokli – název dost možná ještě prozatimní – je dílčím výsledkem projektu Dáme na vás, kterým se dle kousavých poznámek občanů snaží politická reprezentace aspoň trochu ukázat, že jí nejde jen o prodej pozemků a výstavbu vlastních domů, ale také o blaho veřejnosti.

Jak mám určité zkušenosti s kavárnami v Brně, pro jednou jsem bláhově uvěřil, že avizované otevření znamená skutečné zahájení provozu a nikoli jednorázový PR úskok a tak jsem se sem vydal ve středu 3. května během krásně slunného odpoledne. 

A co jsem našel? Prázdný kontejnerový prostor, kde kromě nerezových celků a  jednoskupinového kávovaru a mlýnku obrandovaného gastro značkou REDFOX, chybělo cokoli dalšího a na dveřích pak cedulka avizující otevření “v květnu”. Zklamaný jsem byl nejen já, ale i pán na vozíku, jenž se v rámci projížďky těšil na kávu. Napsal jsem komentář na odkazovaný FB profil, ale odezva či omluva ze strany Kulturního centra se u příspěvku zatím neobjevila.

Co ovšem čekat od projektu, kde je provozovatel kavárny vybírán až na samém konci budování a kde rozpočet 3 milionů Kč z veřejných peněz postrádá jakýkoli rozpad na jednotlivé položky? Za léta v grantové administrativě jsem viděl nemálo finančních harmonogramů v řádech desítek tisíc až desítek milionů a takhle to opravdu nevypadá. Kde je ona vzývaná transparentnost?

Organizace podle všeho miluje šipky...

Státní a sponzorské zdroje stojí i za novou a veřejnosti zatím nepřístupnou kavárnou Blue Cafe spadající pod neziskovku Za sklem, která se v rámci čtyř poboček věnuje lidem s autismem. Název kavárny je už několik týdnů k vidění na štítu dlouho budovaného kancelářského centra Moravák a nevím, nakolik jsou se službami spokojeny zdejší firmy, ale mé dojmy ze dvou či tří nakouknutí byly přinejmenším rozpačité.

Komplex se na Instagramu chlubí moderní recepcí a přítomností mezinárodních firem, ale při první návštěvě na mě zpoza pultu vyhlédla slečna v mikině, se žvýkačkou v puse a na dotaz, zda je už kavárna v provozu, odvětila, že je tam zhasnuto a tak mají asi zavřeno. :-) 

Další dvě holčiny byly sice až příliš ponořené do svých telefonů, ale aspoň už měly na sobě něco, co připomíná recepční. Kavárna prý otevřená stále není, ale na výstavu, jež je zde umístěna a která do 12. května přibližuje problémy lidí s autismem, se podívat samozřejmě mohu. 

Tady by se v nich ovšem ztratil i neautista.

Po průchodu recepcí se člověk dostane na nádvoří, odkud se dá doprava, pak po schodech do mezzaninu a následně dolů do suterénu, kde nalezne poměrně rozsáhlý prostor vizuálně spojující galerii, kavárnu a co-work.

V příjemně ztišeném interiéru, který osvětlovala jen okna nádvoří a zahrádky s dětským koutkem, jsem nepotkal živou duši a atmosféru kontemplace narušil jen gastro závoz plastových krabic s chlebíčky(?), který holčina složila na bar a posteskla si, že tu nikdo není, i když bylo slíbeno, že na ni bude paní čekat u vchodu.

Nu což. Prohlédl jsem si bar, na kterém mají dvouskupinovou Sabrinu od Astorie a F64 třetí generace a vydal se zpátky v zamyšlení na kolik asi celý počin přišel a jaké budou náklady na uržitelnost. Jistě nemalé, protože brněnskou pobočku vede bývalá ministryně školství Kateřina Valachová a mezi hlavními partnery nalezneme Agrofert, VZP nebo Nadaci ČEZ. Druhý den ráno jsem zavolal zástupkyni ředitelky a ověřil si, že kavárna bude otevřena veřejnosti přinejmenším v průběhu akcí, ale značku kávy dotyčná pochopitelně nevěděla.

Bar Blue Cafe a jistě jen záložní či “výjezdní” plastomat.

Součást výstavy nebo krédo organizace? Tak či tak, tato podoba indoktrinace je mi z duše odporná.

Nejspíš součást výstavy. Ekonomické oddělení Za sklem to určitě vidí jinak. :-)

Sorry jako, ale ani po dezinfekci Vaše špunty nevyužiju.

Dnešní čtveřici míst s lhostejnosti ke kávě završíme Bistrem Divočina, které v půli ledna zahájilo v místech letité a velmi alternativní Záhrady a ještě nedávno druhé verze mexického bistra Blue Demon, které ve třetí iteraci zaujalo místo po Pivním baru Elpíčko o pár set metrů blíže centru.

To, že se podnik nachází na Údolní, v hlavičce Instagramu bohužel nenajdeme a storíčko Nabídka obsahuje pouhý zlomek papírového menu. Jeho předzvěstí je pěkně provedený soupis na zdi u vchodu, kde u kávy kolemjdoucí nalezne dvě země původu, ale už ne pražírnu.

Okolo 14.30 zde už opravdu dobíhaly obědy a šest lidí na zahrádce myslím není nic, co by dva lidé v servisu nemohli zvládnout. Zjevně nižšímu vytížení podniku odpovídalo, že dívčí část dvojice si právě sedla k zaměstnanecké porci a tak jsem slečnu s úsměvem ujistil, že se nemá nechat rušit a že se jen velmi rychle zeptám kolegy.

Tak tady to bude jistě divočina. A měl jsem bohužel pravdu.

Neznalost kávy, nepříjemná obsluha, Pilsner Urquell a ještě přelepky v menu. 

Toho jsem po výměně pozdravů poprosil o značku či pražírnu dvou regionů nabízených na zdi venku a dočkal se reakce: Jaká káva? No nějaká. V tu chvíli se ze mne stal kus ledu a požádal jsem ho, aby se podíval. Následovalo hledání v polici pod dvouskupinovou Appií druhé generace a mlýnkem téže značky a vytažení balíku s logem Sweet City, načež jsem poděkoval a nabídku přípravy odmítl. 

Ještě chvilinku jsem se porozhlížel po baru a interiéru a opět s díky odmítl nabídku na usazení a obsloužení venku. I kdybych si po této zkušenosti chtěl něco dát, definitivně by mě odradilo “brblání pod vousy”, během něhož jsem zaslechl cosi o tom, že Plzeň se taky nevaří v Plzni.

Dost možná jste to také zažili. Personál je z nějakého důvodu otrávený či přímo zpruzený a dává to zákazníkovi nepokrytě najevo. A nebylo to jen o kávě a pivu, ale ještě během průzkumu zahrádky jsem zaslechl, jak dotyčný vysvětluje dost možné nové kolegyni, jaké mají lidé tendence ohledně obsazování stolů. 

Že nešlo jen o můj dojem a že bylo zjevné, že jsme si nesedli, mi potvrdil známý, který tu byl na obědě se slečnou a tento dodal, že k nim se dotyčný choval vlídně a korektně. Chápe prý ale, že první dojem je velmi důležitý. A ten zdejší byl opravdu hrozný.

[bliju]

Tuesday, 9.11.2021

BARI říjen 2021

Akčním letenkám za 1000,- prostě nešlo dodolat, takže jsem se rozhodla prodloužit si léto a vyrazila poprvé sama.

Z letiště jezdí na vlakový nádraží přímý vlak každých asi 30 minut a stojí 5,10 EUR. Cesta trvá asi 15 minut.

Ubytování jsem hledala přes Airbnb a po prvním fuck-upu, kdy mi přestali odpovídat na zprávy jsem 4 dny před odeletem hledala nový bytko :D Sice teda bylo skoro 2x tak drahý, ale byla jsem moc spokojená. Byt měl 2 pokoje s balkonama a ostatní prostory společný. Hlavně ale byl jen přes ulici od nádraží a od autobusáku, což rozhodlo. 

Přiletěla jsem v sobotu večer (opět s 30 minutovým zpoždením). Po ubytování jsem se vydala pěšky do centra, což trvalo asi 15 minut. Chtěla jsme se podívat, jak vypadá večer a zajít na drink a jídlo. Centrum je typické Italské s malýma uličkama, kdy člověk neví, zda jde k někomu na dvorek a nebo je to fakt ulice. Všude se taky vynořují různé kostely a další starobylé stavby, což mě fakt baví.

Najít nějaký podnik bylo docela těžké. Všude byly rezrvace a plovina byla zavřená (nevím, zda kvůli kovidu nebo, že bylo už po sezóně). Ale nakonec jsem uspěla a měla drink i super jídlo. 

Neděle měla být podle předpovědi nejoškolivější den. Takže jsem chtěla vyrazit do Alberobella. Na cestování jsem používala aplikaci Trenitalia, která hledá vlaky i autobusy. Ovšem teda jen téhle společnosti. Našla jsem si, že autobus jede v 10:00 a vyrazila. Nejdřív jsem byla dost překvapená z “autobusáku”, což byl vlastně parkovací pruh u chodníku, kde sice měly mít místo autobusy, ale do toho tam parkovala i auta a všude byly polenice :D Cedule žádný. Taky jsem dlouho nechápala, že lístky na autobus se prodávají v kavárně, ale víc informací tam člověk nezíská :D

Organizace byla dost italsko-asijská. Takže bus přijel, troubil a řidič něco řval italsky. Na jeden autobus tam čekalo lidí, kteří by potřebovali autobusy minimálně 3. Taky nikdo nedoržoval žádnou frontu, takže i lidi, kteří tam čekali dýl se do něj ani nedostali, protože se tam všichni nahrnuli jak zvířata :D 

Celé to dopadlo tak, že v 10 jsem neodjela (nejen já), ale už jsem měla koupený lístek. Ten jsem koupila v kavárně za 4,3 EUR a paltil na kterýkoliv autobus ten den. (Ovšem v tomhle šílenym zmatku lístky vůbec nikdo nekontroloval.) Takže nám bylo řečeno, že máme přijít na další autobus ve 13:00 a nebo si prostě dělat, co chceme :D

Já jsem se rozhodla pro procházku centrem, abych ho viděla i přes den a pak zkusila další pokus o nacpání do busu. To teda probíhalo dost stejně, ale jelikož už jsem byla znalá, tak jsem se tam procpala :D

Alberobello je moc pěkný městečko, ale rozhodně to zas není na celý den (mě stačila asi hodinka). Určitě by se tam dalo strávit dýl, ale byla jsem poněkud vystresovaná z cesty domů, takže jsem radši šla na co nejdřívější autobus, abych se do něj dostala :D Tady jsem ani neobjevila vůbec nic, kde by se prodávaly lístky, takže jsem si ho koupila přímo v aplikaci (to jsem pak dělala každou cestu). Naštěstí jsem se tady do autobusu už vešla, takže cesta domů proběhla v klidu. 

V pondělí už jsem se vzbudila do krásně slunného dne. Takže jsem vyrazila vlakem směr Monopoli (3,40 EUR). Cesty vlakem už byly naštěstí v pohodě. Vždycky jsem si koupila lístek na daný spoj v aplikaci. Ale ani tady je nikdo nekontroloval a to kolem mě i párkrát prošel průvodčí. 

Monopoli se mi líbily mnohem víc. Zase město plné uliček, malých domečků, tajných zákoutí s hromadou kostelů, katedrál, bazilik a skrytých náměstíček. Po nějakých 2-3 hodinách ve městě jsem šla na blízkou pláž Porto Rosso. Pláž byla super, písčitá s pěkným výhledem na město a krásně průzračnou vodou. Jediná škoda byla, že tam bylo docela dost chaluh (ale to asi bylo obdobím, protože byly na každé pláži). 

Když už jsem byla dostatečně vysluněná, tak jsem přejela vlakem do Polignano a Mare (1,10 EUR). To bylo opět moc pěkné, s malýma uličkama, které vždycky vyústily na nějakou pěknou vyhlídku na moře a na domy na útesech. Ale městečko je docela malinký, takže myslím, že hodinka mi tam stačila. 

Chtěla jsem taky vyzkoušet nějaké tradiční jídlo, takže jsem se rozhodla pro brzkou večeři (bylo asi 5 hodin) a i když všechny “otevřené” restarace měly venku nabídky, tak v polovině mi řekli, že už uzavírají :D Ale nakonec jsem uspěla a měla tradiční Orecchiette. 

Poslední den jsem už chtěla být jen na pláži. Navíc jsem s sebou měla všechny věci (díky za Wizzair a cestování jen s malým baťůžkem :D). Takže jsem vlakem popojela jednu stanici k pláži Pane i Pomodoro. Přijela jsem tam asi v 10 a na pláži nebyla ani noha. Jen tam na okolních lavičkách seděli Italové v péřovkách :D Připadala jsem si dost jako exot, ale aspoň jsem měla celou pláž pro sebe :D Naštěstí tak do hodiny už tam nějací lidé přibyli a i se šli koupat :D

No a pak už byl čas se sbalit a vyrazit zase na vlak a na letiště. Tady jsem ještě měla problém s nástupištěm, protože bylo asi 300 metrů dál a nebylo vidět z podchodu :D A nějak mě hned nenapadlo, že musím kus popojít a nikde nebyla žádná cedule. 

Vlak na letiště je od jiné společnosti, takže spoj nenajdete v aplikaci, ale na jejich webu a lístky se také kupují v jiných automatech, cesta byla plynulá a bez jediného problému a v 8 večer už jsem byla v Praze.

Co se týče kovidu, tak v Praze nikdo nekontroloval nic (ani při odletu, ani při příletu). V Itálii při příletu taky ne a při odletu ano. Dokonce mi poprvý scanovali covid pas. Ale opět bez ukázky jakýhokoliv dokladu. 

[nasecokolada]

… však ono to jednoho krásného dne zmizí

„Ahoj Luc, zítřek musím opět zrušit. Věřím, že se potkáme, až se budeme mít potkat.“

| únor dvacet 

„Luc, mně se to konečně trochu uklidnilo.. Mohla bych přes den, buď v úterý 18. nebo 25. :) Hezký knoflíkový den měj!“

| únor dvacet

„Tak za mě raději až to další úterý.. Luc, jsem zase nějaká teplotková. Případně středa 26.?“

| únor dvacet 

„Želbohu Luc, Tvá hádanka z minulého týdne dál platí, teplotkový Knoflík je stále pod peřinou. Radši Ti už nebudu slibovat žádný další konkrétní termín, neb to už vskutku vypadá trochu blbě.“

| únor dvacet 

„Pěkný knoflíkatý pátek Luc! :) Jak to máš příští týden? Co třeba čtvrtek? :) Velkou pusu a krásný den! Měj se bezva!“

| březen dvacet

„Dnes to nepůjde, jsem žel bohu mimo Prahu.“

| březen dvacet

„Mrzí mě to, Luc, ale zkrátka nám to stále není souzeno. Zítřek se mi dosti zkomplikoval a nestihnu tak naše setkání želbohu. Odpočívej, užívej, nepanikař, opatruj se, jistě se brzy shledáme. Ahoj!“

| březen dvacet

„Otázka dne: Jakou barvu a jaký motiv má Tvá rouška? A) Je knoflíčkovaná? B) Je knoflíčkovaná? C) Je knoflíčkovaná? Přenádherné středeční odpo vinšuji! Co chvíli na Tebe myslím, Knoflíčku muj nejknoflíčkovatější! Snad se máš jarně... a usmíváš se! Máš se šťastně... v rámci možností. Snad je Ti bezva. Na duši. I na těle. Snad na Tvé knoflíčkové planetce plyne čas míň smutně, víc vesele. A snad nepanikaříš v té zavirované divno-covid-zóně, a pokud přece jen panikaříš, tak snad pouze maličko, tak nějak po svém, a ne jako všechny ty koronaloutky okolo nás. Vždyť venku je tak hezky! Hezčeji. Nejhezčeji. Navíc v ulicích dočista loutkoprázdno. Býval bych se optal, což takhle jít se spolu projít, ale když je teď ten zákaz vycházení, tak tento dotaz pro tentokráte odložím do karantény. I tak, jsem rád, že tu jsi! Měj bezvadný bezvaden bez vad, Knoflíčku můj knoflíčkatý! (…) Bylo mi potěšením touhle lehce šimrající zprávičkou přimět Tvůj ďolíček k úsměvu, uhum! Nepochybuji, že se to povedlo. Povedlo se, viď? Ahoj Luc“

| březen dvacet

„Děkuji za zprávu, Luc. Mám se fajn, ač striktně dodržuji domácí karanténu, neb mám už přes týden horečku.. To je však můj jediný symptomek, takže nepanikařím ani neobvolávám doktory.. však ono to jednoho krásného dne zmizí.“

| březen dvacet

„Hezké slunečné odpoledně, Luc. Rok se s rokem sešel a opět přišel Tvůj velký den! Z celého srdce Ti proto přeji vše nejlepší a nejkrásnější k Tvým dnešním narozeninám! Hlavně málo paniky, strachu a ošklivostí.. Velkou pusu posílám! A krásný den!! Opatruj se!!!“

| březen dvacet

„Milý Knoflíčku, přeju Ti přenádherné slunečné nedělní předpoledne! Co by to bylo za narozeniny, kdyby mi nepřišlo knoflíčkové přáníčko! Děkuju Ti za zprávu, která mě potěšila a udělala hezký včerejší i dnešní den. Jsem rád, že sis na mě vzpomněla.“

| březen dvacet

„Otázka dne: Jakou barvu a jaký motiv má Tvá rouška? A) Je knoflíčkovaná? B) Je knoflíčkovaná? C) Je knoflíčkovaná? Přenádherné středeční odpo vinšuji! Co chvíli na Tebe myslím, Knoflíčku muj nejknoflíčkovatější! Snad se máš jarně... a usmíváš se! Máš se šťastně... v rámci možností. Snad je Ti bezva. Na duši. I na těle. Snad na Tvé knoflíčkové planetce plyne čas míň smutně, víc vesele. A snad nepanikaříš v té zavirované divno-covid-zóně, a pokud přece jen panikaříš, tak snad pouze maličko, tak nějak po svém, a ne jako všechny ty koronaloutky okolo nás. Vždyť venku je tak hezky! Hezčeji. Nejhezčeji. Navíc v ulicích dočista loutkoprázdno. Býval bych se optal, což takhle jít se spolu projít, ale když je teď ten zákaz vycházení, tak tento dotaz pro tentokráte odložím do karantény. I tak, jsem rád, že tu jsi! Měj bezvadný bezvaden bez vad, Knoflíčku můj knoflíčkatý! (…) Bylo mi potěšením touhle lehce šimrající zprávičkou přimět Tvůj ďolíček k úsměvu, uhum! Nepochybuji, že se to povedlo. Povedlo se, viď? Ahoj Luc“

| březen dvacet

„Ahoj Luc, u mě nového vskutku nic. Co jinak nového u Tebe? Jsi uzavřen, nebo chodíš do práce? Já teda vlastně ani nevím, co že to teď vlastně vůbec děláš? Měj prima slunečný den!“

| březen dvacet

„Hezké středeční dopo, Knoflíčku! Děkuju Ti za včerejší milou zprávu, udělalo mi radost, že ses ozvala. Tak jako vždy. Radost tak velkou, že se nevejde do téhle mé odpovědi! Jak jsi neodepisovala, už už jsem panikařil, co se děje, takhle alespoň rámcově vím, že jsi přece jen v pořádku. Píšeš, že máš teplotkový symptomek? Tak to držím malíčky pevně sevřené, a nehty tisknu v dlaň, seč mi síly stačí, nechť se tedy brzy vyléčíš! Snad Tě čtení tohohle knoflíčkového slabikáře alespoň nepatrně uzdravuje. Byl bych tuze rád. :) To já jsem zdravotně docela v pořádku, ťukyťuk, trápí mě však jiná trápeníčka... totiž, zaměstnavatel mi dal ze dne na den koronavýpověď, takže teď musím hledat novou práci i bydlení, což se tak úplně nedaří. A co že jsem dělal? Pracoval jako stevard v mezinárodních vlacích! Sic znouzectnost, ale tuze zábavná. Škoda, že jsem Tě svým alpským rychlíčkem nesvezl, býval bych si do deníčku poznamenal, že jsem obsluhoval knoflíčkovou princeznu. (…) Vlastně to byla moje teprve druhá práce na HPP v životě. Po všech těch žurnalistických eskapádách a barmanství docela změna, skok do neznáma, krok vstříc dospělosti. Podle okolí bylo na čase. Naštěstí se okolo mě povětšinou žádné okolí nevyskytuje, tedy vyjma stromů, a s těmi si o takových malichernostech, jako je moje uvíznutí v dětském vnímání světa a až patologická nechuť k dodržování všudepřítomných, všemi přijímaných konvencí, nebavím. Neba mě žít podle šablony, ale možná by opravdu bylo konečně na čase malilinko vy(do)spět, abych se v tomhle divnosvětě nepatrně aklimatizoval. Proto ta práce na plný úvazek. Proto ten vláček. Nepředstavuj si ale žádné romanické roadmovie mezi vyhýbkami., žádný nepřetržitý sled dobrodružství na kolejích. Bylo to celé tak nějak strojené. Na sobě jsem nosil tesilky jak z osmdesátek, obuté lakýrky, vyžehlená naškrobená košile s manžetkama, kravata z výprodeje. V odraze jsem sám sebe nepoznával... asi tak nějak bylo nastavené ono zrcadlo do dospělého světa.  Povím Ti, slalom salónem jídelního vozu, mezi loutkoherectví pěstujícími spolucestujícími, obzvláště v zatáčkách, na ruce s několika talířky vídeňských párků, ohřátých v mikrovlnce, prodávaných pětatřicet korunek za nožičku, no nic moc tedy... jenže když pražský hipstrgastro mi už víc bralo než dávalo, narkoalkoinferno dávno nepěstuji a démonické peklopárty vyhledávám ledatak ve svých vzpomínkách, a ani tam vlastně už ne, takže nebylo zbytí, zkusit býti jiný. Něco změnit. Mno, zvláštní zkušenost. Krátká, ale intenzivní. A teď nic... co nyní? Návrat k barmaničení, ba ani novinaření na programu dní následujících tedy rozhodně není, co mě ovšem už dlouhopředlouho pokouší, že bych chtěl dělat marketing – ať již takříkajíc postaru jako kreativec, anebo novomediálně skrze sociální sítě... láká mě třeba organizovat eventy... ^_^ Jsem doslova pln nenaplnění a prahnu po jeho naplnění! :) A co vlastně děláš Ty, když zrovna nepěstuješ volnočas, který stejně nikdy nemáš, a co vlastně děláš Ty, když si i mezery mezi písmenky v našich zprávách šeptají, že pořád něco někde na něčem třeskutě tajemně tajném kutíš?“

| březen dvacet

„Ahoj Luc.. Chtěl bys dělat marketing? Od kdy? Myslela jsem, že máš poněkud jiné plány. :)“

| březen dvacet

„A vůbec, to jsi v tom vlaku i bydlel, že jsi zároveň přišel o střechu nad hlavou? Četla jsem, že nějaké hotely teď nabízí dlouhodobý pronájem, třeba na měsíc za slušnou cenu, tak jen tip na přechodnou dobu..“

| březen dvacet

„Děkuju za knoflíčkovou zprávu! Opravdu mi dokážeš svýma písmenkama vykouzlit úsměv jako nikdo jiný... a děkuji i za tip na přechodné ubytování, aktuálně celou dynamicky se vyvíjející záležitost intenzivně řeším a moc si nevím rady, protože je to přesně tak, jak jsi prve napsala: Ve vláčku jsem vskutku bydlel. Jezdil jsem z Prahy do Alp a zpět, zároveň se zaměstnáním jsem měl pokryté i ubytování na hotelu, obojí ovšem tahle zavirovaná zlosituace pokazila, teď se tak snažím vykoumat, jak dál... a co se makretingu týče, chci ho dělat už delší dobu, mám v tom oboru i nějaké dílčí zkušenosti z minulosti, ovšem nic nějak víc zmíněníhodného, prahnu po něm však dlouho, v řádech měsíců určitě. Ptala ses, kdy bych jej chtěl začít dělat? Ideálně ihned samozřejmě! A pokud ne zítra ráno, tak nejpozděij pozítří. Čím dřív, tím líp. A pokud se tak stane co nejdřív, tak tím nejlíp. Větřím, větřím, že bys třeba o něčem konkrétnějším i věděla? Anebo se mýlím a střílím slepými? Tak či onak, kdyby Tě něco cvrnklo do nosu, neváhej se ozvat. Hýřím talentem, vždyť mě znáš... sotva jsem mělce zfoukl na pohárkovém dortíku, ještě za dob budování hlubokého socialismu, půlrok před revolucí, svou prvou narozeninovou svíčku, byla mojí tehdejší žvatlalštinou první uceleně složená, a též vyřčená věta, tedy hned po té úplně prvé, při níž jsem si pod bryndáček zahuhňal něco o tom, že bych rád ke sváče hrneček sunaru, že se tuze toužím stát digitálním markeťákem, až jednou budu alespoň zpoloviny tak dospělý jako moje tetička. Tetě tehdy táhlo na patnáct, no a když se tak dneska divám na svoji občanku, zjišťuju, že jsem už dvakrát tak starší, než ona tehdy, přesto markeťákem nejsem. Ba ne, markeťákem jsem jako prtě být nechtěl, ostatně jak bych také mohl chtít jednou být nějakým slovem, které v té době ještě ani neexistovalo. Fňuk. Ovšem ani tento smutný příběh Ti nebrání rozdávat na mě kladné reference po hrstech, vysílej pozitivní vibrace do všech světových stran, vděkem se Ti oplatím. A nejen tím. Pokud mi totiž něco v téhle Tvé domovské sféře schází, tak kontakty. A jak sama víš, právě na nich je celá tahle hypermoderní bublina postavena. Děkuju. A propos, psala jsi, že sis myslela, že mám v životě jiné plány? Tak... asi ani nevíš, jakou zvědavost jsi ve mně tímto vzbudila! Jiné plány? Jaké? Prosím, prosím, buď konkrétní... povídej, piš, co si myslíš! A než odpovíš, měj prozatím hezký den, Knoflí! Ahoj Luc“

| březen dvacet

„Jsem rád, že čekání na Tvá písmenka mohu rozčísnout zvoláním: Hurá, mám bydlení! Na slepé mapě mé soudobé životní nejistoty, objevil se pomyslný domeček! A jak knoflíčkuješ Ty, můj teplotkový symptomku?

| duben dvacet

„Mé přísně tajné senzory, vmontované do nitra mé hlavy, hlásí zvýšený knoflíčkový výskyt na území Hlavního města Prahy. Od včerejška mi v hlavě blikají kontrolky, čudlíčci, knoflíčci. Možná se pletu, ale určitě ne... jsi, anebo jsi v Praze? Sic by bylo bývalo ve slušné společnosti považováno za slušnost, posečkat na odpověď na předchozí otázku, ale čarodejnic se ostatně před přivázáním rukou i hýždí k masivním dřeveným mřížím hranice také nikdo neptá, jestli mají ze všech živlů nejraději oheň, anebo snad ne... a proto, ať již jsi, anebo jsi v Praze, viďme se! Tohle je pozvánka pro jednu konkrétní Knoflíkačku na dnešní čarodějnou náplavkovou podvečerní procházku. Přijetí se neodmítá. Odmítnutí nepřijímá.“

| duben dvacet

„Pravdu díš, Luc, včera jsem si byla vyzvednout svůj nový telefonek. :) Dnes však mířím opět mimo Prahu. Příště. Měj čarokrásný večer!“

| duben dvacet

„Hezké odpoledne, Vlčknoflíčkovílo, můj sedmý smysl jak vidno nezklamal. Škoda, že nám tedy dnešek nevyjde, neb jsem již započal spřádat čarodějný plán na večer. A protože je teprve lehce po o, předu si jej v hlavě dál... takže, kdyby ses znenadání rozhodla o dnešní ohněplné noci přece jen zůstat pražskou Knoflíkačkou, najdeš mě tam, kde jsme se potkali poprvé...“

| duben dvacet

„Ahoj Luc.. jsem v pořádku. Nového asi není nic, na paniku nemyslím a karanténu trávím převážně mimo Prahu. Měla jsem vnitřní tušení, že je Čokoláda v rekonstrukci a ono ejhle! Je to tak! Dnes nestíhám, ale už zítra se těším, až si vše čokoládové prozkoumám a přečtu!“

| duben dvacet

„Překvapila jsi mě svou čokoládovou předtuchou! Vskutku! A srdečně rozšťastnila, tomu věř! Jen čekám čekám na odpověď... domněnkomat v mojí hlavě si bez Tvé čokoreakce běží na volnoběh. Škoda, že nemáš také svojí Naší čokoládu, že bys mi tam odpovídala, a já bych mohl očima tančit mezi řádky při čtení Tvých myšlenek...“

| duben dvacet

„K Čokoládičce se Ti již brzy vyjádřím, ještě to trochu zpracováváme a promítám.. Nicméně moc mě baví poslední píseň od Filipa, škoda jen, že nemám ráda němčinu.. zbytek je víc než bezva.. Přeji Ti čarokrásný čas!“

| duben dvacet

„Jak se na Ti na tváře usmívá Sluníčko při čtvrtečním odpoledni, Knoflíčku? Co nového odehrává se ve Tvém světě? A jsi stále mimo město, anebo mám snad soustředěně opisovat půdorys Hlavního města Prahy? Pokud pěstuješ neplán na nadcházející bezmračné dny, mám v hlavě bezva-spolu-program!“

| květen dvacet

„Můj milý Knoflíčku, přeji Ti překrásné jaroletní poledne. Jak jsme pokročili s plánováním našeho spolusetkání?

| květen dvacet

„Můj nejmilejší Knoflíčku, děkuju za zprávu, která mi rozzářila nejen displej mobilu, ale i očička! K nevíře, jak mi písmenka od Tebe svědčí, vždycky mě pohladí a potěší, snad je to – ať již přes esemesky, nebo právě v čokoládových příspěvcích –, tak nějak vzájemně vzájemné. Často na Tebe myslím, no a ještě častěji se mi procházíš hlavou, snad právě proto jsem tak netrpěliv při tom nekonečném čekání na naše znovushledání! Těším se naň! Natěšen nejvícvíc než nejvíc. Zubu času koukám s jemným tikem do tváře, zatímco vytrhávám listy ze svého bezknoflíčkového kalendáře. Brzy navi. Léto je naše!“

| květen dvacet

„Krásný páteční den, Luc.. k Čokoládě se Ti ještě nevyjádřím, ale říkala jsem si, že když už mě žádáš na Facebooku o přátelství, tak se Ti musím alespoň ozvat, že jsem v pořádku. I když.. už přes dva měsíce mám teplotu, a tak nejen že většinu času trávím v ústraní na chalupě, ale také se vyhýbám setkávání s lidmi, proto Ti termín našeho shledání ještě nedokážu říct, ovšem věřím, že nejpozději do roka a do dne to klapne.“

| květen dvacet

„Píšeš o mimopražském chalupářství, což si dost dobře nedokážu představit... mým uším to zní, jako kdybys žila v sousedství Xénie a Arabely, v Pohádkové říši? A zda-li pak tam kdesi v neznámém neznámu přijímáš do své oázy klidu také návštěvy? Přijedu za Tebou klidně na tříhrbém velbloudovi!“

| květen dvacet

„Můj milý Knoflíčku, přeji Ti hezké páteční poledne. Jak trávíš pozdní máj? A jak se Tví maličcí Knoflíčci v hlavě maj'? Ještě stále pobýváš v chaloupce na konci všehosvěta? Já zrovna hledám nové bydlení a práci, takže se opět ocitám na konce začátku, na začátku konce. Až budeš mít časochuťovolníčko, ozvi se mi! Pořád vyhlížím Tvá usmívající se písmenka. Měj přenádherný páteční den. Ahoj Tvůj Luc“

| květen dvacet

[ihctracey]

Nový začátek?

Ok, tak jsem nenapsala další článek nějaké čtyři roky? Děs =D Upřímně začátky v Praze nebyly lehké, ale tak už to na světě chodí... Vydržela jsem a tohle město si zamilovala.

Proč jsem se ale zase rozhodla něco napsat? Karanténa... Je zvláštní doba, mnozí na ni nadávají, ale mě tak nějak nabudila. Nabudila mě, abych se svým životem něco dělala. A k tomu bude zaznamenávání vlastně to nejlepší =)

Jsem desátý týden doma a netěším se zpátky do práce. Měla bych nastoupit příští týden, ale očekávám další instrukce. Nikdo nevíme, co a jak bude... Máme mít na starost patnáct děcek a doufat, že Covid-19 jsme nikde po cestě nechytli ani my ani ta nebohá děcka... Protože jinak nás všechny čeká karanténa =D Vlastně ani nikdo pořádně netuší, co máme ve škole dělat... Jsem na to upřímně zvědavá, protože očekávám, že nastoupím.

Proč se ale netěším? Netěším se na své kolegy. Nejde o to, že bych je nějak nesnášela, jednu kolegyni tedy opravdu nemusím =D, ale vesměs mi jsou spíš totálně lhostejní. Hledat společná témata s lidmi, kteří nečtou a obecně žijí naprosto odlišný život od toho mého, včetně životních hodnot je pro mě těžké. Já se ale netěším ani na děti - můj přítel říká, že je to tím, že kolegové, atmosféra tam není dobrá, já nejsem součástí party a proto mě tam štve vše...

Což je asi do jisté míry pravda =D Zároveň nevím, zda se nejedná o syndrom vyhoření, přece jen ve školství se pohybuju už od roku 2012 a to už je nějaký ten pátek =) A tak pomalu zvažuju změnu, úplný odchod ze školství... Nechci říct, že škole už nedávám žádnou šanci, zatím zůstávám - nahlásila jsem, že zůstanu i další školní rok, ale uvidíme. Kdyby se jiná možnost naskytla teď, že bych ještě k prvnímu srpnu (nebo i k prvnímu září) mohla někam nastoupit, pravděpodobně bych to brala... A pak uvidíme, třeba mi nic nedělání v práci (které provozují mí kolegové) přinese štěstí, řeknu si, že lepší práci jsem si nemohla přát a zůstanu tam... Uvidíme, co přijde, ač načatá odejít ze školství jsem pořádně.

Nedodává tomu ani situace, kdy Ministerstvo vydává každý týden nové pokyny a máme se podle nich zařídit třeba tak do tří čtyř dnů. To je velká legrace. Pro starší kolegy a kolegyně je samozřejmě risk se do práce vrátit, ač na mnoha místech jsou k tomu nuceni... Pro nás mladší se školství stává naprosto neperspektivním a chaotickým pracovním prostředím... Vskutku zbývá už jen to, že by nám mohli sebrat prázdniny a udělat alespoň hlídací službu o prázdninách, což už se začíná dít, u nás ve škole sice jen na 14 dnů v červenci, ale... To se pravděpodobně zalíbí naprosto všem, známe to =D

Dneska nebo zítra bych se měla dozvědět, zda jdu do práce v pondělí nebo až v červenci... Takže mi držte palce, ať to dopadne, jak má a ať to všichni nějak ve zdraví zvládneme...

Ovšem, abych se nezasekla jen u školství... V sobotu jsem se snažila napravit jeden kamarádský vztah. Vím, že jsem pár věcí přehnala, jsem si vědoma svých chyb... A omluvila jsem se za ně. Dozvěděla jsem se, že zášť vůči mně chována není, ale že už nelze omlouvat mé chování a výstupy... Neříkám, že jsem se nikdy nenaštvala, neudělala scénu, nechovala se zrovna fajn... Ale mám pocit, že to je v blízkých vztazích poměrně normální. Běžná věc, každý občas udělá scénu, přeteče mu pohár trpělivosti a prostě bouchne. I když v tu chvíli je to možná pitomost, často zatím vězí víc. Samozřejmě mě to zasáhlo, člověk nerad přichází o vztahy, zvlášť ty, které mají počátky kdesi v dětství či pubertě... Jenže zároveň vím - došlo mi to tedy až dneska =D - že ani já nejsem už dále schopná omlouvat chování dané osoby ke mně a tak jsme se asi dostali do začarovaného kruhu nebo slepé uličky a nebo je to jen skutečný konec... Abyste mě správně pochopili... Já se vůbec nechci hájit. Vím, že jsem chyby udělala, mrzí mě, ale zároveň je dospělé si přiznat, že nejsem jediná, kdo dělá chyby. A proto se nehodlám za tohle všechno nějak psychicky bičovat, protože se nebudu trestat za něco, co má dvě strany mince. Ostatně jako každý vztah...

Další věc, kterou vám tu chci napsat, je vlastně pro dnešek poslední =D Není to vina karantény a sezení doma, já mám tenhle problém už dlouhodobě... Jsem o mnoho víc tlustá, než když jsem do Prahy přicházela (cca nějakých 8 kilo? Možná 9?) a to chci změnit. Dneska ráno mi váha ukázala 76,5kg a můj cíl do 9. června je 73,8kg - já jako nevím, jestli je reálné to zvládnout =D Rozhodně budu muset makat, ale s nástupem do práce nevím, jak se bude dařit. Neznám časové možnosti svých budoucích dnů a to mě trošku trápí =D Ale snad to nějak zmáknu, musím =) Tento týden mám šestkrát jógu v jógovém studiu. Já vím, že jóga není právě cvičení na hubnutí, avšak potřebuju dočerpat peníze, co tam mám nabité, byla by škoda, nechat je propadnout =) A možná bude fajn nastartovat svou cvičící dráhu něčím poklidnějším =)

Tak pro dnešek už budu končit, vykecala jsem se snad ze všeho =D Těším se opět za týden (doufám) =)

Vaše Tracey

[zivotjetamvenku]

House sitting – Bydlení zdarma po celém světě

Často mi píšete co to je House sitting, jak jsme se k tomu dostali a jestli to může dělat každý. (Kecám, nikdo mi nepíše, ale většina úspěšných blogerů takhle začíná svoje články 😊 ) Každopádně si myslím, že je house sitting úžasná alternativa ubytování na cestách a je škoda, že se o této možnosti v Čechách ještě moc neví. Proto jsem pro vás sepsala pár základních informací a naše zkušenosti.

Co je to house sitting?

Jedná se o vzájemně výhodnou službu. Na jedné straně jsou lidé, kteří odjíždějí na dovolenou, pracovní anebo jinou cestu a potřebují pohlídat dům většinou i s nějakým zvířetem. Na druhé straně jsou pak cestovatelé, kteří hledají levné bydlení. Když se obě strany domluví, všichni jsou spokojení 😊. Cestovatelé se nastěhují k majiteli domů, kde mohou po domluvenou dobu zdarma bydlet a zpravidla také využívat veškeré vybavení. Na oplátku se pak starají o svěřený dům a zvíře. Doba, po kterou dům hlídáte, se liší. Někteří majitelé hledají „hlídače“ třeba jen na pár dní, jiní potřebují dům a svého mazlíčka opečovávat třeba i tři měsíce.

Kde můžu najít dům na hlídání (sit) nebo hlídače (sitter)?

V současné době funguje několik webových stránek, které zprostředkovávají tuto službu. Největším poskytovatelem je trustedhousesitters.com, kde najdete více než 1000 nabídek z celého světa. Abyste mohli využívat služeb tohoto poskytovatele je třeba se zaregistrovat a uhradit roční členský poplatek £89. Za rok potom můžete absolvovat neomezené množství sitů. Využijete-li odkazu v tomto článku, získáte 20% slevu a já možná taky nějakou 😊. My jsme zde zaregistrovaní a zatím jsme více než spokojení. Existují i další poskytovatelé (Nomador, Housecarers), kteří mají nižší poplatky, ale také nižší nabídku. Na druhou stranu zde není taková konkurence.

Podrobné informace o house sittingu můžete najít na skvělém blogu http://jaknahousesitting.cz/.

Naše zkušenost

House sitting je skvělá možnost, pokud cestujete dlouhodobě jako my. V listopadu jsme skončili naši sezónní práci a přemýšleli jsme, kam se vrtneme dále. Co takhle najít nějaký house sit? Vyfiltrovali jsme si Kanadu a vyjelo nám asi 180 nabídek. Z toho se nám líbilo asi 10, kam jsme napsali. Ze začátku jsme příliš úspěchu neměli, ale nakonec to vyšlo a majitelé krásného domku a roztomilého psíka v Canmore si nás vybrali. Získali jsme ubytko zdarma v jednom z nejhezčích horských městeček na celý měsíc!!!

S majiteli jsme se domluvili, že dorazíme o den dříve a zajdeme společně na večeři, což bylo fajn, protože jsme měli šanci se trochu poznat a zjistit toho více o Elle, pejskovi, kterého budeme mít na starosti. Večer nám rovnou ukázali dům, a to nám teprve padla čelist. Podle fotek jsme viděli, že se jedná o krásný nový dům, ale takový luxus jsme teda nečekali. Třípatrová novostavba s nádherným výhledem na hory, širokoúhlou televizí, koupelnou v každém pokoji, Netflixem, X-boxem a Google asistentem nám opravdu vzala dech. „Jupííí, tady teď budeme měsíc bydlet!“ Druhý den majitelé odjíždějí na dovolenou, nechávají nám tady klíče od domu, auto a psa. Věřili byste tomu? Sny se stávají skutečností.

Možná ten pes bude trochu oříšek. Majitelka Candice už lecos naznačovala, my jsme se ale nenechali vyděsit. Za ubytování v Canmore bychom hlídali i medvěda 😊. Ella je trochu hyperaktivní, nemá ráda ostatní psy a na vodítku táhne jak sto volů. Nevadí, to zvládneme! Večer jí beru na první samostatnou procházku, při které roztrhne jednomu chlápkovi bundu, nahání zajíce a sežere hovno. No to je teda dáreček. Večer se k nám pak tulí na gauči, jako by se nic nestalo. Během dalších pár dní si s Ellou na sebe zvykneme. Je to sice rošťák, ale taky hroznej mazel a užijeme si spolu spoustu legrace. V domečku už se taky cítíme jako doma a myslím, že se nám odtud bude hodně těžko odcházet ☹. S majiteli jsme v kontaktu, posíláme jim fotky a videa šťastného pejska a oni s námi sdílí své zážitky. Občas nám taky doporučí, kam si máme zajet na výlet nebo na večeři.

Na druhou stranu máme také nějaké povinnosti. Jelikož se staráme o zvíře nemůžeme si jen tak vyjet na celodenní nebo dokonce vícedenní výlet. Vše si musíme naplánovat tak, aby bylo o pejska dobře postaráno. Také je třeba počítat i s nějakými těmi nepříjemnostmi, holt nic není úplně zadarmo. Minulý týden například Ella na procházce sežrala kost, kterou posléze doma vyzvracela. Úlomky byly hodně ostré a ve zvratkách byla i krev. Měli jsme strach, že by mohla mít nějaké vnitřní zranění. Vzali jsme ji tedy k veterináři, kde ji udělali rentgen. Naštěstí všechno dobře dopadlo. Nechali jsme tam sice $370, ale měli jsme jistou, že je hafan v pořádku. Majitelé se k tomu postavili rozumně, poděkovali nám za péči a slíbili, že náklady uhradí. Tak to je konec konců stanoveno v kodexu trustedhousesitters.com.

Je to prostě skvělá alternativa, jak bydlet jako místní, v hezkém prostředí a zadarmo. A určitě ji můžete využít i pro krátkodobou dovolenou. Za mě je určitě vila ve Španělsku s bazénem lepší než hotel plný turistů. S knížkou na lehátku tady můžete ležet taky 😉. A ještě jeden dodatek, určitě to není jen pro mladé. Spousta hlídačů je třeba i v důchodu.